Jako dítě jsem měla hlavu plnou nebezpečných nápadů. Já jsem se ale ničeho nebála, věřila jsem, že mám při sobě vždy tajného ochránce.
Děťátko je stvoření sladké. A když je navíc prvorozené, tak se kolem něj točí úplně všichni. Byla jsem vymodlená holčička, pozornost rodičů se soustředila jen a jen na mě. Já jim to ovšem ničím neulehčovala.
Byla jsem aktivní dítko, které bylo všude a zároveň nikde. Stačila chvíle, abych se přesunula z místa bezpečného na to, které přivádělo i otrlého dědečka, který celý život pracoval v dolech, do infarktového stavu.
U rybníka
Je ale fascinující, jak neuvěřitelně fungují nad malými dětmi ochránci. Když vzpomínám na své dětství, vybaví se mi obraz, na němž anděl ochraňuje děti nad propastí. Vždy jsem si představovala, že podobného andělíčka strážníčka mám i já.
A zřejmě jsem nebyla daleko od pravdy. Milovala jsem toulky okolo rybníka nedaleko naší chalupy. Zarostlým, částečně vyschlým rybníkem vedlo několik cestiček, kterými se dalo přejít, ale stejně tak v něm číhala místa, kde zela bahnitá tůň.
I děda a strýc si nebyli cestičkami jisti, a pokud se vydali napříč rybníkem, brali s sebou dlouhé bidlo. Tím mokřinu před sebou pečlivě zkoumali.
Bez jejich doprovodu jsem k rybníku nesměla, ale tuhle výstrahu jsem jednou neuposlechla, nebyly mi tehdy ani čtyři roky.
Nic si z této cesty nepamatuji, jedno si ale vybavuji živě – jak jsem seděla na částečně vyvráceném, tlejícím stromě uprostřed rybníka a jedna z jeho větví mi sloužila jako houpačka.
Výhružně skřípěla při každém zhoupnutí, byla to legrace, tedy tak jsem to tehdy vnímala.
Hluboká bažina
Nikdy ale nezapomenu na maminčin vystrašený pohled, když mě uprostřed rybníka objevila. Okamžitě běžela pro pomoc. Nikdo nepřišel na to, jak jsem se ke stromu dostala. Děda konstatoval, že kolem stromu je bažina tak hluboká, že se k němu nedá jen tak přejít.
Nezbylo, než přinést kýbl na dlouhé dřevěné tyči, kterým se vybíral suchý záchod na dvoře. Ten natáhnout ke mně a vhodnými pobídkami mě přimět k tomu, abych nasedla. Vyšlo to. Povedlo se mě šťastně přesunout do té části rybníka, kde jsem se už utopit nemohla.
Nebyla jsem sama
Děda s maminkou se pevně drželi bidla a nesli mě na břeh, zatímco já jsem se prý jen usmívala a něco si stále mumlala, prý jako bych si s někým povídala. Vyklopili mě do bezpečí na popadané rákosí. Matka mě přitiskla k sobě.
Vyčítavě se mě ptala, proč jsem se sama vypravila k rybníku, když jsem to měla zakázané. Já jsem jí ale tehdy řekla: „Maminko, já jsem přece nebyla sama!“ Co jsem tím myslela, nikdo netušil.
Pravda ale je, že jsem se uprostřed rybníka ani na moment necítila sama. Jako bych u sebe měla nějakého tajného ochránce. Ta historka se vyprávěla dlouho jako velký zázrak. Až se stejný kousek povedl mému strýci.
Opil se v místní hospodě, šel domů dlouho a kdoví kudy. Ráno ho našli, vyspával na mém stromě uprostřed rybníka. Jak se k němu dostal, si nepamatoval, vysvobodili ho až hasiči.
Potvrdilo se tak pořekadlo, že nejen nad dětmi, ale také nad opilými bdí mocní ochránci.
Dana (67), Chomutov