Nebyli jsme si nikdy blízcí, ale pomoc jsem mu nemohla odmítnout. Jsem jako mezi mlýnskými kameny a svůj čas dělím mezi bratra a manžela.
Můj bratr je o deset let starší, tak mezi námi nebyl nikdy ten správný sourozenecký vztah. Prostě jsme se tak trochu minuli. On už byl v pubertě a já jen malá holka, co otravovala. A když jsem v té pubertě byla já, tak on se už stěhoval od rodičů do podnájmu.
Byl sám, bez rodiny
Občas jsme si zavolali, a dokonce se i navštívili. Byl hodný a vždycky přinesl kupu dárků nám i dětem. Vlastní rodinu nikdy nezaložil, přestože pár známostí měl. Ale byly to vždycky ženské k nepoužití.
Jedna dávala přednost kariéře a byla věčně v práci, a další byla opačný extrém. Bratr dobře vydělával, ale jak, tomu jsem nerozuměla. Byli jsme s bráchou rozdílní jako noc a den. Když jsem ho viděla naposledy, byl skleslý a jakoby bez energie. Zeptala jsem se, zda ho něco netrápí, ale on jen mlčky zavrtěl hlavou, že ne.
Zavolal mi z nemocnice
Nebyla to pravda, což jsem se dozvěděla až z jeho telefonátu z nemocnice. „Ségra, jsem na tom bledě, našli mi nádor a už ho ani nebudou operovat. Jdu na ozařování, ale moc nadějí mi nedávají,“ plakal mi do telefonu a já se za ním hned vydala na návštěvu.
Co ale říct tak nemocnému člověku? Nějaké plané útěchy a hraný optimismus jsou nanic. Vzala jsem ho za ruku a slíbila, že ho v tom samotného nenechám.
Manžel byl uražený
Ozařování bohužel nepomohlo a bratr na tom byl čím dál hůř. Podepsal revers a nechal se propustit domů. Byl na tom špatně. Neměl sílu dojít si pro nákup, natož si vyprat nebo uvařit. Vše jsem musela obstarávat já.
O pár týdnů později přibyla k těmto běžným povinnostem i hygiena a krmení. Brácha už prostě neměl na nic energii. „Nepřeháníš to trochu?“ zeptal se mě manžel a jeho tón nevěstil nic dobrého.
Vyčetl mi, že mě vůbec nevidí doma, že ho zanedbávám a dávám přednost bratrovi. Měl pravdu, to jsem musela uznat. Slíbila jsem, že to napravím, ale svůj slib jsem nesplnila. K bráchovi jsem prostě musela!
Nevěděla jsem, co dřív
Manžel byl čím dál naštvanější. Místo toho, aby mi pomohl, mi jen stále něco vyčítal. Nechápal, že i já jsem už notně unavená. Že i na mě je toho moc. Bolela mě záda od toho věčného tahání tašek. A taky jsem trpěla nespavostí z toho stresu.
Uvědomovala jsem si, že mi už brzy odejde. Pořád jsem přemýšlela, jak vše skloubit, aby nebyl manžel tak naštvaný. Vždyť on dokonce zmínil i rozvod! Asi to tak nemyslel, ale přesto jsem se vyděsila. Nechtěla jsem o svého Béďu přijít!
Nechtěla jsem si zničit manželství. Jednou jsem si sedla ke svému bratrovi.
Všechno mi odkázal
Domnívala jsem se, že spí. Čekala jsem, až dopere pračka, a tiše jsem si povzdechla: „Brácho, kdybys věděl, co mě stojíš sil! Já už skoro nemohu. A to ještě nevíš, jak Béďa kvůli tobě vyvádí.
Prý ti dávám přednost a na něho kašlu!“ Bratr otevřel oči a vzal mě za ruku. „Jsem ti, Míšo, moc vděčný za všechno, co pro mě děláš. Neměli jsme k sobě nikdy moc blízko, ale já tě měl vždycky moc rád. Jen jsem to neuměl dát dost najevo. Mrzí mě to.
Mrzí mě, že jsem se ti dost nevěnoval a staral jsem se jen o sebe,“ pronesl tichým hlasem a také mi řekl, že hned po propuštění z nemocnice, když měl ještě trošičku sil, napsal u notáře závěť a všechno odkázal mně. „Je toho celkem hodně, včetně mého bytu.
Budeš i s dětmi zabezpečená. Popros, prosím, Bedřicha, aby to se mnou ještě chvíli vydržel.“ Rozplakala jsem se. Bratr určitě cítil svůj blížící se konec. Přála jsem si, aby alespoň ještě chvíli žil. Abychom si stačili říct vše, co jsme nestihli.
Ten večer jsem šla domů a měla jsem pocit, že to nezvládnu, byla jsem úplně zdrcená. Ani nevím, jak jsem dorazila.
Usmířili se
Manžel už na mě čekal. A tvářil se hrozně. To mě dodělalo! Když viděl, jak na tom jsem, obrátil: „Co se děje? Nevypadáš vůbec dobře,“ řekl a hned mi začal připravovat večeři. Brečíc jsem mu vše povykládala a on mlčky poslouchal. „Jsem to ale sobec.
Odpusť mi, že jsem se tak ošklivě choval. A poděkuj bráchovi za tu závěť! Anebo víš co? Půjdu mu poděkovat sám!“ Ten večer mě podržel a já zase našla alespoň část své rovnováhy.
Michala T. (63), Jičín