Blížilo se naše čtyřicáté výročí sňatku a já čekala, jaký dárek od manžela dostanu. Ani se nezeptal, po čem toužím! Byla jsem napjatá a zvědavá. A bála jsem se, že zase zapomene.
Když se blížilo naše velké jubileum, byla jsem čím dál nervóznější. S manželem nás čekala oslava čtyřiceti let od svatby. Známe se ale snad od pravěku. Chodili jsme spolu na základku a potom i do učiliště. Každý na jiný obor, ale stále spolu. Tvořili jsme nerozlučný pár.
Dohodli jsme se vždycky
Považovali jsme za samozřejmé, že se jednou vezmeme. Na některých věcech jsme se neshodli. Třeba na tanečních. Já moc toužila kroužit po parketě, ale Petr nechtěl ani slyšet!
Přizpůsobila jsem se, protože bez něho se mi chodit nechtělo, co mi také jiného zbývalo… On zase vyhověl mně, když jsem si prosadila, že budeme bydlet v domku, a ne v nějakém neosobním paneláku. Trochu to trvalo, ale povedlo se.
Bydleli jsme ve svém
Neměli jsme ani korunu, ale přesto jsme se pustili do stavby. Skoro všechno jsme si vybudovali svépomocí. Dneska už to zní neuvěřitelně, ale obyčejné kachlíčky do koupelny jsem tenkrát sháněla skoro rok a ani tak nebyly moc hezké.
Ale radost z vlastního bydlení vyvážila všechny útrapy. Uměli jsme si s Petrem vážit každé vlastnoručně vypěstované mrkve a každého vajíčka, co nám slepičky snesly.
Děti si užívaly
Naše dvě dcery prožily krásné dětství i dospívání. Když jsme se dočkali vnoučat, zhotovil jim Petr domek na stromě a taky velké pískoviště. Nic jim nechybělo. Později si dokonce vnoučata začala k nám zvát kamarády a všichni u nás stanovali.
Opékali jsme buřty a popíjeli domácí jablečný mošt. Nic mi nechybělo a nic jsem nepotřebovala.
Připomenula jsem se
O to víc mi vrtalo hlavou, co k našemu výročí dostanu. Petr se tvářil, jako kdyby se nic nedělo a já se tvářila, že mě to nezajímá. Občas sice odešel někam do města a já netušila proč, ale nechtěla jsem vyzvídat.
Představovala jsem si, že obhlíží výlohy, aby načerpal nějakou inspiraci, čím mě obdarovat. Vyptávala jsem se i dcer, zda se na ně jejich otec neobrátil s žádostí o pomoc a radu. Ale nic jsem se nedozvěděla.
Pro jistotu jsem si pořídila nové šaty i botky, abych vypadal co nejlépe. „Připomeň se,“ nabádala mě dcera a hned mi dala tip. „Ukaž mu fotky ze svatby nebo z narozenin. Aby se mu rozsvítilo v hlavě!“ Dceřin nápad se mi líbil. Večer u televize jsem jen tak mimochodem vytáhla album s našimi fotografiemi.
Výročí se blížilo
Postupovala jsem odzadu dopředu a komentovala. Manžel ke mně zvědavě přisedl na gauč a společně jsme vzpomínali. Naše holky v první třídě, naše vnučka coby miminko v kočárku. Vánoce, dovolená. Konečně jsme se dobrali našich svatebních fotografií.
Jak jsme byli tehdy mladí! Hezcí a bezstarostní! Úplně se mi zamlžily oči. I manžel byl dojatý! O výročí ale nepadlo ani slovo. Blížil se den D a moje nervozita stoupala. Pekla jsem a vařila jako o život. Vždyť se nás mělo sejít rovných dvacet.
Dcery s rodinami a další příbuzní, i pár přátel. Pro jistotu jsem počítala s víc lidmi a také nějakou tou výslužkou. Přece nepůjdou od nás s prázdnou!
Překvapil mě už ráno
Ráno jsem vstávala s žaludkem jako na vodě, dokonce jsem si musela uvařit oblíbený meduňkový čaj. Na stole na mě čekala nádherná kytice mých oblíbených frézií. Měla jsem je i ve svatební kytici. Milovala jsem drobné bílé kvítky a opojnou vůni.
Na stole byla připravená snídaně včetně pomerančového džusu a opečených toustů. Připadala jsem si jako někde na dovolené! Usedla jsem v županu k prostřenému stolu, když vtom vstoupil můj manžel. Nemohla jsem ho poznat!
Žasla jsem
Byl v obleku, novém obleku! Kdy si ho pořídil, netuším. Krk mu zdobila krásná kravata. V ruce svíral jednu rudou růži a jakousi zlatou obálku. „Všechno nejlepší k našemu výročí!“ řekl a pokračoval: „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.
Moc tě miluji a děkuji osudu, že nám dopřál tak krásný život,“ políbil mě a předal mi obálku. Zvědavě jsem do ní nahlédla a rozplakala se dojetím. Byl v ní poukaz do tanečních pro dospělé! Půlroční kurz v kulturním domě pod vedením profesionálních tanečních mistrů.
Dárek mě doslova nadchl
Zatímco jsem plakala, manžel mě vzal do náruče. „Chci ti vynahradit ta taneční, která jsem ti kdysi nedopřál,“ řekl láskyplně. Teprve nyní jsem si uvědomila, že mám jen župan. Odběhla jsem se převléct do nových šatů.
O chvíli později jsme se už pokoušeli o náš první valčík. Bylo to hodně nedokonalé, ale nádherné.
Nejkrásnější den
Byla jsem v náruči milovaného muže a těšila se na svoje první taneční. Krk jsem si mohla ozdobit zlatým řetízkem, který mi darovaly dcery. A vnoučata se mi složila na malý foťáček, prý abych mohla vše, jak se patří, zdokumentovat! Oslava našeho výročí byla tím nejkrásnějším dnem v mém životě.
Lenka P. (60 ), Liberec