Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než jsem se dokázala podívat pravdě do očí. Poznání bylo velmi kruté, ale vyléčilo mě z mého alibismu.
Všechno se mi vrací jako bunerang. Pomalu to zvládám, roste mi i sebevědomí, které jsem během let poztrácela. Netuším, jak jsem se do téhle situace dostala. Je to snad nějaký trest?
Chystám se ven
Je krásné nedělní ráno. Sedím na balkonku, slunce mě příjemně hřeje do tváře. Za chvíli přijede kamarádka a pojedeme na výlet. Krásně si protáhneme tělo při procházce letní přírodou.A pak si sedneme do nějaké hospůdky, dáme si něco dobrého na zub.
A k tomu sklenku dobrého vína. Je to tak krásné se takto hýčkat, užívat si obyčejných věcí a mít radost z maličkostí. Proč jen jsem na to nepřišla dřív… Nemusela jsem mít celý život zpackaný.
Mistryně světa nebudeš
Jako malá holka jsem toužila stát se krasobruslařkou. Rodiče mi sice dovolili chodit na tréninky, ale žádnou podporu jsem od nich neměla. Nepřišli ani na mé první závody. Neměli čas, ten utráceli v neustálých hádkách, které nakonec vyústily v rozvod.
Vedle toho, že se mi rozpadla rodina, jsem přišla i o své milované krasobruslení. Nebyly na to peníze. A když mě máma viděla brečet, řekla mi: „Stejně by z tebe žádná mistryně světa nebyla. Moje, už tak chabé sebevědomí, se zakymácelo v základech.
Studovat přece nemusíš
Po rozvodu si můj otec vzal svoji douholetou milenku a pořídil si s ní dvojčata. A tak zase nebyly peníze na má studia na vejšce. Tolik jsem chtěla studovat psychologii. Rodiče se tomu jen smáli. Jak bych prý mohla někoho léčit, když jsem sama dost praštěná.
Máma mi ještě doporučila, ať si najdu kluka, pokud mě nějaký bude chtít, a pořídím si rodinu.
Každou neděli odpoledne
Je pravda, že na mužské jsem moc štěstí neměla. Ani se o mě zrovna neprali. Také proč. Místo chytré psycholožky ze mě byla vyučená cukrářka plná mindráků a nefunkčního sebevědomí. Našla jsem si dobrou ráci ve velké cukrárně a práce mě začala bavit.
Každou neděli odpoledne se tu navíc objevoval velmi sympatický chlapík. Přicházíval přesně, se dvěma malými dětmi. Dali si dortík a limonádu, on kávu a zase odešli.
Konečně jsem se zamilovala
Občas jsme prohodili pár slov, později se naše konverzace rozšířila. Pak jednou přišel ve všední den a bez dětí. Počkal do zavírací doby a pak mě pozval na skleničku. Tak se ze mě stala milenka. Milenka krásného, ale ženatého Patrika.
Zprvu jsem byla šťastná a zamilovaná. Pak mi ale role druhých houslí začínala vadit. Chtěla jsem děti, chtěla jsem rodinu. Jenže Patrikovi to tak vyhovovalo a nebýt jeho ženy, zůstalo by vše při starém.
Žádné scény
Veronika, tak se Patrikova žena jmenovala, na nás přišla díky své kamarádce. Ta nás opakovaně viděla spolu. Když to Veronice řekla, nastalo období pátrání. Veronika chtěla asi mít jistotu, co je a není pravda.
Když zjistila, že takto s Patrikem žijeme paralelní život už tři roky, podala žádost o rozvod. Bez křiku a hloupých scén. To jsem na ní obdivovala.
Už tehdy jsem navíc věděla, že mám svůj velký podíl na tom, že dvě prima holky, které se právě ocitly uprostřed puberty, přicházejí o rodinu. A jejich máma na ně de facto zůstane sama. Ale bylo mi to tehdy docela jedno. Cítila jsem se jako vítěz.
S tím krásným mužským jsem ihned po rozvodu začala chodit mezi mé známé. Konečně bez zábran. Prostě jsem se s Patrikem všude chlubila. Byla jsem moc zamilovaná a šťastná, že mám mužského, kterého mi každý závidí. Alespoň já to tak viděla. Nic jiného mě tehdy nezajímalo.
Byli jsme rodina
Po svatbě jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Když se nám narodila první dcera, zdálo se vše zalité sluncem. Po dvou letech se nám narodil syn a ještě chvíli byla pohoda. Pak jsem ale čistě náhodou Patrikovi přišla na nevěru. Bylo to tak hloupé a banální.
Čtyřicátník s krizí středního věku na krku a dvacítka, která loví muže se závazky. Jenže vůči mně to byl velký podraz a já nevěděla, co mám dělat. Všechno moje štěstí skončilo a na Patrika jsem se nemohla ani podívat, ani se ho dotknout. Chtěla jsem se rozvést. Chtěla jsem někam zmizet, nebýt, nevidět, nevědět.
Vedle sebe
Kamarádka mi ale radila, abych se nerozváděla. Měla pravdu. Děti byly malé, potřebovaly tátu a já peníze. Proto jsem se nerozvedla. Ale život to byl nanic. Od toho prvního podrazu jsme spolu přestali žít. Žili jsme jen vedle sebe.
A můj kdysi tak milovaný manžel si skutečně užíval, jak jen mohl. Střídal milenky, jak mohl, a ani se s tím přede mnou příliš netajil. Byla to, podle jeho slov, moje vina, že musel lásku hledat někde jinde.
Občas se dokonce pokoušel něco mi o těch ženách vyprávět. Bylo to nechutné.
Proč se nerozvedeš?
Mezitím naše děti vyrostly a odešly z domu. Ale ještě předtím se mě dcera naprosto vážně a zcela otevřeně zeptala, proč se nerozvedu. Ona už přece dávno viděla, že náš vztah s tátou nefunguje. Já ale měla své důvody.
Tím hlavním byl strach a moje nízké sebevědomí. Bála jsem se, že v tom bytě zůstanu úplně sama. Kamarádka mě ale přesvědčila a já podala žádost o rozvod. Myslela jsem si, jak se mi uleví, ale neulevilo. Samota v prázdném bytě mě deptala.
Nikdy jsem nežila tak opuštěně. Nejprve s rodiči, později, přes čtyřicet let, s Patrikem.
Snad to přece jen zvládnu
Pomalu si ale zvykám a díky tomu, že to postupně zvládám, roste i moje sebevědomí. Kdyby mi ho ale v dětství nezničili, mohl se můj život odvíjet docela jinak. To, že jsem Patrika rozvedla, protože podváděl manželku se mnou, mi štěstí nepřineslo. Vrátilo se mi to jako bumerang.
Marie P. (67), Plzeň