Když táta odešel na věčnost, nemohla jsem se z toho celé roky vzpamatovat. Nakonec mi pomohla obyčejná procházka vilovou čtvrtí.
Po tátovi se mi nevýslovně stýskalo. Byly to už dva roky, co odešel na věčnost, ale jako bych to pořád nebrala na vědomí. Viděla jsem ho všude, povídala si s ním, často se mi o něm zdálo.
Snad to bylo i mou opuštěností, rozvedla jsem se, syn vyletěl z hnízda a usadil se daleko ode mě, měla jsem pocit, jako bych byla na celém světě sama. Trpěla jsem zhoršujícími se depresemi. Obvodní lékař doporučil navštívit psychiatra, ten mi předepsal antidepresiva.
Na nějaký čas pomohla, pak jsem zase upadala do těch svých truchlivých stavů. Uvědomila jsem si, že vlastně nemám po tátovi žádnou památku. Byt, v němž prožil poslední roky, patřil městu.
Vyklízela ho mladší sestra, v té době jsem byla vážně nemocná, leccos si odtud odnesla, ale odmítala se dělit.
Za plotem
„Vždyť to byly jen krámy, většinu jsem vyhodila, víš, co s tím bylo práce?“ odbyla mě. „Chtěla bych jen maličkost na památku,“ prosila jsem. „Nic nemám,“ houkla.
„Přestaň se v sobě pořád hrabat. Táta už není a tečka.“ Jí se to řeklo, měla úplně jinou povahu než já, až příliš drsnou.
Já byla přecitlivělá a úzkostlivá. Psychiatr mě poslal na nemocenskou, nelíbila jsem se mu a ani bych do práce nedokázala chodit. Nesoustředila jsem se, každou chvíli jsem se rozplakala, ač se mi nic tak špatného nedělo.
Měla jsem odpolední vycházky, které mi dělaly dobře. Procházela jsem se městem, nahlížela do zahrádek. Ani už nevím, jak jsem se ocitla v oné vilové čtvrti. Vzpomněla jsem si, že tu bydlel jeden z tátových kamarádů, až když jsem ho spatřila za plotem.
Pozdravili jsme se, zajímal se, jak jsem mi daří, tak jsem mu řekla pravdu: že se stále nemůžu vzpamatovat z tátova odchodu. „Taky se mi po něm stýská,“ připustil. „Když mi rozkvetou kopretiny, vždycky si na něj vzpomenu.“
Každým rokem
Rozhlédla jsem se po zahrádce. Kvetlo tu hotové kopretinové pole. Starý pán zachytil můj pohled a pousmál se: „Sazeničky mi dal váš tatínek, tehdy měl, snad si vzpomínáte, tu svou milovanou zahrádku, později ji prodal. A podívejte, jak se za ty roky rozrostly.“
Pozorovala jsem, jak si s krásnými zahradními kopretinami rozmarně pohrává letní vánek. Nedokázala jsem se od toho kouzelného divadla odtrhnout. „Víte co?“ napadlo staříka. „Taky vám dám pár sazeniček, ať máte památku.“
A tak mi každým rokem v květináči na balkoně rozkvetou tatínkovy kopretiny. Přiznávám, že si s nimi povídám. Díky těm roztomilým bílým kytičkám, o které se svědomitě starám, se cítím daleko lépe než dřív.
Romana (65), Česká Třebová