Po smrti otce se můj vztah s matkou stal neúnosným. Byla plná zlosti. Postupně jsem se hroutila a pomýšlela na nejhorší.
Když mi bylo dvacet osm let, zemřel mi táta. Všichni členové rodiny se s tím tak nějak popasovali. Až na mamku, která se změnila v osobu plnou nenávisti. Byla jsem dlouho pod její mocí a nedokázala se tomu bránit.
Bylo to horší a horší
Vždy jsem k tátovi měla blíže než k mámě. Rád mi naslouchal, chápal mě a vnímal jako originál. Máma ke mně měla výhrady, jako kdybych pro ni nebyla dost dobrá. Táta nás od sebe často trhal a prosil mámu, aby mě nechala být.
Dokud žil, byla jsem pod jeho ochranou. Co umřel, můj vztah s mámou šel z kopce. Od pohřbu na mě nepromluvila normálně. Valila jen samé výčitky, nadávala mi. Musela jsem vyhledat odbornou pomoc, protože jsem se z toho začala hroutit. Bohužel, ani psycholog mi nepomohl tak, jak bych očekávala.
Zhroutila jsem se
Máma pochopila, že má nade mnou nadvládu, a já tomu zcela propadla. Zašlo to tak daleko, že mě začala obviňovat z otcovy smrti. „Kdybys na něm pořád tak nevisela, mohl by žít. Ty můžeš za to, že už tady není. Nenávidím tě,“ pronesla.
Na moji už tak dost narušenou psychiku to bylo opravdu dost. Začala jsem pomýšlet na sebevraždu. Nechala jsem si předepsat alespoň léky na spaní, protože jsem kvůli matce nedokázala ani v klidu usnout.
Podivné události
Celá situace začala být neúnosná. A navíc se mi děly věci, pro které jsem neměla vysvětlení. Jednou ráno, když jsem se upravovala v koupelně, náhle prasklo zrcadlo. Vytvořila se na něm rozsáhlá pavučina. Nevypadl ani střípek, bylo to zvláštní.
Několik dní nato se samovolně skácela k zemi palma, kterou mi táta kdysi daroval. Vysypaná hlína vytvořila srdce. Když se mi začaly zdát sny o otci, který mi dodával odvahu postavit se matce, došlo mi, že musím začít jednat. Jenže než jsem stihla cokoliv udělat, pozvala si mě k sobě máma.
Omluvila se mi
Čekala jsem další salvu nadávek. To se ale nestalo. Máma seděla se založenýma rukama a zdála se být uplakaná. „Někdo mě v noci navštívil,“ začala tiše. „Byl to táta,“ polkla slzy. „Víš, o co mě prosil?“ zeptala se. Já jen zakroutila hlavou.
„Řekl mi, že ty za nic nemůžeš, že mě miluješ,“ řekla tiše a zadívala se z okna. „Prosil mě, abych tě milovala tak, jako to uměl on. Nebyl to jen obyčejný sen, bylo to jeho posmrtné přání. A já ho musím splnit,“ podívala se mi do očí a podala mi ruku. „Prosím, odpusť mi moji zlost a nenávist.“
Našly jsme k sobě cestu
V prvních chvílích jsem nebyla schopna slova. Přemítala jsem si v hlavě ty náhody, co se mi poslední dobou děly. Máma během mého přemýšlení stále čekala na reakci. „Já to dokážu. Otázkou je, jestli mě ty dokážeš milovat,“ odpověděla jsem.
V ten moment jsem si připadala tak silná. S mámou se poté hodně věcí změnilo. Za napravení našeho vztahu ale vděčíme zesnulému tátovi.
Barbora H. (60), Uherský Brod