Během své projížďky na kole jsem si udělala přestávku na posilněnou. Nedaleko jsem zahlédla opuštěné stavení, které mě zaujalo.
Dřevěná studna se stříškou, vědrem a klikou. Stála tam už desítky let. Jednoho dne toto staré dílo nacházející se u opuštěného stavení přilákalo i mě.
Když jsem se ale ke studni přiblížila, uslyšela jsem ze dna podivné chroptění, které ještě zesílilo poté, co jsem nahlédla dolů.
Den pro výlet
Celý tento příběh se udál před více než patnácti lety během jedné letní víkendové projížďky. Zůstala jsem tenkrát sama doma, protože můj tehdejší přítel Karel musel do práce. Bylo krásně a já jsem se užírala nudou.
Na nebi jsem marně hledala mráček, prakticky bezvětří, teplota těsně pod dvacet stupňů, zkrátka počasí jako stvořené na nějaký pěkný výlet.
Přestávka na odpočívadle
Mám ráda přírodu a miluji jízdu na kole, takže jsem měla o plánu na tuhle slunečnou sobotu celkem brzy jasno. Z komory jsem vytáhla bicykl a vyjela na zhruba padesátikilometrový okruh.
Na kole jezdím odmalička, takže mi podobně dlouhé trasy nedělají žádný problém. Navíc si kromě zlepšení fyzičky pokaždé i krásně vyčistím hlavu. V nohou jsem měla přibližně polovinu trati, když jsem se na chvíli zastavila na jednom z odpočívadel.
Řekla jsem si, že něco zakousnu, doplním tekutiny a načerpám síly na druhou polovinu cesty.
Přemohla mě velká zvědavost
Z batohu jsem vylovila bagetu se šunkou a sýrem, kterou jsem si ráno připravila. Zrovna jsem se do ní chtěla zakousnout, když mě zaujalo opouštěné stavení. Nacházelo se asi sto metrů napravo ode mě.
Chvíli jsem si ho prohlížela a pak jsem se rozhodla, že jej omrknu zblízka. Jsem zkrátka dobrodružná povaha.
Uslyšela jsem podivné zvuky
Dojela jsem až ke vchodu do neudržované zahrady, kde zcela chyběly dveře. Přede mnou se rozprostíral chátrající dům, který už léta evidentně nikdo nevyužíval. Vstoupila jsem na zahradu, kde jsem uviděla dřevěnou studnu, očividně hodně starou.
Její součástí byla i maličká střecha, vědro a klika. Velice mě zaujala. Přišla jsem až k ní, kochala jsem se pohledem na tuhle vzácnost, když tu jsem náhle zaslechla podivné zvuky. Zaposlouchala jsem se pozorněji a zjistila jsem, že vycházejí právě z té studny.
Znělo to jako chroptění a syčení
Chvíli jsem si myslela, že se mi to všechno jenom zdá. Když jsem se však předklonila a podívala se dolů do černé tmy, zvuky zesílily. Znělo to podobně jako hlasité chroptění, divné syčení a navrch ještě zahlédla malinkaté světlo.
Rozhodla jsem se tam vrátit
Těžko říct, zda šlo o hlas mužský, nebo ženský. Nedalo se to rozpoznat. Každopádně mě vyděsil k smrti. Byla jsem vystrašená a na místě jsem nechtěla zůstat už ani minutu. Sebrala jsem se a mazala rychle pryč.
Nasedla jsem na kolo a ujížděla co nejdál, aniž bych se ohlédla. Urazila jsem asi tři kilometry a po celou dobu mi šrotovalo hlavou, jaké zvuky jsem slyšela a čí vlastně byly. Zážitek jsem nevytěsnila z hlavy ani po návratu domů.
Nedal mi spát a na druhý den jsem se rozhodla, že ke stavení vyrazím znovu a budu pátrat po příčině.
Sbírala jsem odvahu vejít dovnitř
Venku bylo trochu chladněji než předešlý den. Bylo zataženo, foukal vítr, ale já přesto statečně vyjela. Přijela jsem až ke stavení, ale dovnitř jsem se neodvážila. Přešlapovala jsem před vstupem na zahradu a bála se udělat krok vpřed.
Uběhlo asi pět minut a já si pořád dodávala kuráž, když na mě najednou zezadu kdosi zavolal: „Hledáte někoho?“ Otočila jsem se a spatřila staršího muže s holí, jenž pomalu kráčel ke mně.
Příběh o osamělé vdově
Vysvětlovala jsem mu, že jsem se sem vypravila na výlet a včera mě na občerstvovací stanici upoutalo právě toto zchátralé stavení. Poté jsem mu vylíčila, co jsem u studny prožila, respektive slyšela. Bedlivě mi naslouchal a najednou mi skočil do řeči.
Řekl mi, že v tomhle domě kdysi žila osamělá vdova, která před pár lety zemřela. Prý si šla nabrat vodu a u studny zničehonic zkolabovala. Dodnes se spekuluje o tom, co se jí stalo. Děti neměla a stavení od jejího skonu pustne.
Ještě dodal, že sem místní raději nechodí a stavení se úplně vyhýbají. Proto ho překvapilo, že mě tam vidí, a byl zvědavý, co tu pohledávám. Příjemně jsme si spolu popovídali. Starci jsem následně poděkovala, rozloučili jsme se a oba jsme vyrazili k domovu.
Záhada stále pokračuje
Příteli jsem o svém sobotním zážitku raději nic nevykládala, přece jen by mi asi jen stěží uvěřil. Tajemný křik ze studny mi však utkvěl v paměti.
Soustavně jsem o něm přemýšlela několik týdnů, možná i měsíců, ale do opuštěného stavení se mi už vracet nechtělo. Dodnes jsem té záhadě na kloub nepřišla a myslím si, že už ji asi nikdy nerozluštím.
Lucie J. (51), Křivoklátsko