Tchyně a tchán mi dali najevo, že jsem pod jejich úroveň. Chovali se hrozně, došla jsem k názoru, že jsou zlí a že udělám líp, když se od nich raději odstřihnu.
S tchyní a tchánem jsem se nestýkala. Nebyl to můj styl, přála jsem si navázat s nimi ty nejlepší vztahy, ale otočili se ke mně zády jednou provždy. Pomlouvali mě a útočili na mě od chvíle, kdy mě poznali.
Představovali si pro syna jinou nevěstu, z dobré rodiny, jak říkali. Já byla ze zapadlé slovenské vesnice, z bortící se chaloupky, ze sedmi sourozenců. Přezdívali mi Bída.
Přitom moji rodiče byli čítankoví, o všechny děti se vzorně starali, ale tchyně nepřenesla přes srdce, že se u nás pralo v neckách a do kuchyně občas zavítaly slepice.
Rovněž jsem nenosila značkové oblečení, ale stokrát přešívané hadříky, a nebyla jsem doktorka práv, leč vyučená dámská krejčová.
Chovali se ke mně s pohrdáním, jako bych byla prostitutka či zlodějka, mluvili o mně s posměchem, na svatbu nepřišli, a tak jsem si po letech řekla, že to nemám zapotřebí a že je tedy ze svého života škrtnu.
V nemocnici
Manžel věděl, že nejsem žádná zlatokopka, jak mu předhazovali rodiče, a rozuměl tomu, že se s nimi nechci vídat. Jezdil za nimi sám. Vracel se bez nálady. Uměla jsem si představit, co všechno si musel vyslechnout. Říkali mu, že si se mnou zničil život.
Nejnověji útočili, že ani nedokážu mít dítě. To bylo to nejhorší, protože se to skutečně nedařilo. Snažili jsme se o miminko sedm let. Chodila jsem po doktorech, jezdila do lázní, ještě ke všemu jsem dost vážně onemocněla.
Když jsem pak dlouho ležela v nemocnici, tchyně mi poslala dopis. Stálo v něm psáno, že pokud chci napravit, co se stalo, musím se s jejím synem urychleně rozvést, aby měl ještě čas založit normální rodinu a vést spokojený život.
Takový dopis by chtěl v nemoci číst málokdo. Plakala jsem a v duchu jsem si řekla, že ta žena musí být neskutečně zlá.
Někdo zazvonil
Karta se obrátila. Narodil se vymodlený syn. „Tvoji rodiče chlapce nikdy, nikdy neuvidí,“ oznámila jsem manželovi pro jistotu hned v porodnici. „Já tě nepoznávám,“ hlesl. Jen jsem pokrčila rameny a pak už následovaly samé radosti. Asi rok nato někdo zazvonil.
Za dveřmi tchyně, pohublá, s červenýma očima. Tchán umírá a před smrtí by rád viděl vnuka. První moje myšlenka byla: zabouchnu ti dveře před nosem. Ale prostě jsem to nedokázala. Přivezli jsme chlapečka tchánovi ukázat.
Seděl na posteli, natáhl ruce, pochoval si ho. Když mi dítě vracel, slzel. „Ať je zdravý a spokojený,“ zašeptal. „A ty nám, prosím, odpusť, jestli můžeš.“ Beze slov jsem kývla a stiskla mu ruku.
Ivana (67), Strakonice