Rád jsem se procházel kolem řeky a fotografoval. Jednoho dne se mi ale na snímku objevil most, který neexistoval. Na něm jsem stál já. A ne sám…
Nadechl jsem se a ukončil přednášku slovy: „Za minulost se stydíme a budoucnosti se bojíme. Žijme proto přítomným okamžikem!“ Aulou to zašumělo a ozval se potlesk. Žil jsem jako vysokoškolský pedagog tehdy víceméně jen svou prací, docela sám.
Můj den se skládal z každodenních maličkostí, které splývaly. Po práci jsem se procházel pravidelně podél řeky, protékající naším městem. Vždy stále stejná procházka. A snad i stejný počet kroků. Stejná scenérie, stejná panoramata.
Byl tu jen jez!
Chodil jsem do přírody, abych pročistil hlavu. Pozdě večer jsem si připravoval další přednášku a pak dlouho do noci četl. Ráno začínalo vše v naprosto stejném rytmu. Bylo mi přes třicet a já vše obětoval jen své profesi.
Ten den, který mě měl vyvést z rovnováhy každodenních maličkostí, začal jako všechny před ním. Docela obyčejně. Na procházku jsem si vzal svůj fotoaparát. Došel až k řece a namířil na krásnou scenérii objektiv. Ozvalo se cvaknutí a přítomnost byla zvěčněna.
Těšil jsem se, až si doma fotky prohlédnu. Tam mě ale čekalo překvapení. Obrázek mlhy nad řekou, byl doplněn o něco podivného.
Železný oblouk mostu, který se v elegantní křivce klenul nad řekou v místě, kde byla nejužší a lemována jen bažinatými ostrůvky, které vždy při větší vodě zmizely.
Most! Určitě to byl most! Nebylo na něm nic zvláštního. Jen to, že v těchto místech žádný most nestál. Nikdy! Chodil jsem tudy celé roky. Ale most tu nebyl! Nejbližší přechod přes řeku byl jez, ležící ovšem asi pět kilometrů nad městem. Někdy jsem došel až k němu.
Absolutní nesmysl
Zíral jsem na fotografii dlouhé minuty. Byl na ní most, který neexistoval! A ještě něco. Při podrobnějším průzkumu obrázku jsem zjistil, že na něm stojím já a do mé paže je zavěšena sličná dívka, držící nad svou hlavou deštník. Absolutní nesmysl. Co jsem to vlastně vyfotil?
Ať jsem zkoumal obrázek sebevíc, na nic kloudného jsem nepřišel. Chtěl jsem ho smazat jako bláznivou hříčku fotoaparátu, ale obrázek smazat nešel. Počítač mi hlásil neplatný povel. Příštího dne jsem se vrátil na stejné místo a zmáčkl spoušť několikrát po sobě. Žádný most, ani v realitě, ani na fotografii!
Přešli jsme most
Uběhlo několik měsíců. K pravému břehu řeky přijela těžká technika a zanedlouho jsem zjistil, že se tu chystá postavit železný obloukový most. Rostl přede mnou jako „z vody“. Byl k mému překvapení naprosto stejný, jako ten na mém záhadném obrázku.
Mezitím jsem odpověděl na několik inzerátů ohledně seznámení, nechtěl jsem už žít sám. Seznámil jsem se s krásnou dívkou. Začali jsme spolu chodit. Ten den, kdy se mi znovu připomněla záhadná fotografie, začalo pršet.
Vrátil jsem se pro deštník a běžel na schůzku. Má dívka byla zavěšená do mé paže a já jí podával deštník. Rozevřela ho nad námi a přešli jsme spolu poprvé přes nový most…
Petr (55), Pardubice