Nechápu, jak jsem dokázala osmnáct let žít vedle takového člověka. Konečně jsem sebrala odvahu k útěku a cítím se mnohem líp.
Mám za sebou osmnáct let příšerného manželství. Dnes si kladu otázku, jak jsem mohla něco tak strašného vydržet. Samotné je mi to divné, nechápu to. Teprve teď, kdy jsem se konečně dokázala vzepřít a utéct, jsem pochopila, jaký to byl horor.
Když jsem se blížila k domovu, cítila jsem strach. Kladla jsem si otázku, jakou asi bude mít pán domu náladu. Bývalo to k nevydržení. Skoro nikdy mě ale neuhodil. „Ještě bys všude roznášela drby, že jsem tyran,“ chechtal se.
„A to já nejsem. Jsem slušnej, ale nešťastnej chlap, špatně jsem se oženil, vzal jsem si strašidlo. No ty vypadáš,“ říkával mi. „Mazej se převlíknout, takhle přece nemůžeš vyjít z baráku.“
Jako tyran
Vydržela jsem to osmnáct let. Byla jistota, že mám střechu nad hlavou, byt byl manželův, v případě rozvodu bych zůstala na dlažbě. Toho jsem se bála ještě víc než obvyklých posměšků: „No podívej se do zrcadla!
Ty abys mi vstávaje lehaje děkovala, že jsem si tě vzal, to by nikdo jiný neudělal.“
Než jsem se vdala, jsem měla pocit, že jsem normální ženská. Kyprá černovláska menší postavy. Nějaký ten ctitel se sem tam našel, ale nejvíc mě zaujal budoucí manžel. Byl ozdobou každé společnosti, elegantní fešák hýřící vtipem, zábavný, usměvavý.
Nemůžu uvěřit, že jsem mu na to naletěla. Prakticky od svatební noci se choval jako zamindrákovaný tyran, léčil si na mně svoje komplexy. „Hlavně neotravuj, že bys chtěla děti!“ hřímal.
„Stačí, že mám na krku tebe, ještě abych se musel starat o mimino.“ Ale nemyslím, že by mě měl na krku. Celá domácnost byla na mně a co se týká mé skromné výplaty, skoro celou ji ze mě vytahal – na své koníčky. Na hospody, hazard a milenky.
Co bude dál?
Tak jsem se tedy osvobodila, dá-li se to tak říct. Jednoho dne jsem zkolabovala, skončila na dva týdny v nemocnici a zažádala o rozvod. „Chcípneš na ulici, ode mě neuvidíš korunu!“ řval na mě.
Beztak mi nikdy žádné peníze nedával. Se dvěma kufry jsem se odstěhovala ke kamarádce z práce, přenechala mi pokoj, za který platím. Cítím ohromnou úlevu a zároveň strach z nenadálé svobody.
Nevím, co bude dál. Chodím k psychiatrovi, který mě ubezpečuje, že nezůstanu osamělá, že není pravda, že jsem ošklivka k ničemu, jak mi tvrdil manžel. Totéž říká kamarádka. Ona je moje záchrana. Jsem jí nesmírně vděčná.
Jiřina (57), Vysočina