Na první pohled to byl obyčejný dům, jako kterýkoli jiný. Pod jeho střechou se však odehrávaly podivné a děsivé věci.

V přízemí toho stavení bydlela moje spolužačka Míla. Všechny nás ve škole strašila příběhy ze svého domu.

Ten starý a neklidný dům stával v našem malém městě na západě Čech, bydlela v něm moje spolužačka Míla a často mi o něm vyprávěla tak strašlivé historky, že jsem zapomněla, že jsem ve škole, sedím v lavici a začala jsem šíleně křičet hrůzou.

Kvůli tomu jsem dostala dvakrát poznámku a poté i Míla, protože její děsivé povídání slyšel spolužák, co seděl v lavici před námi, a začal ječet taky. Tak se zjistilo, že nás Míla straší.

Rachot z půdy

Bydlela se svými rodič a dědečkem v přízemí. V prvním patře žila její teta s rodinou. Míla k ní v sedmé a osmé třídě chodívala hlídat její malé děti. A když chtěli teta se strýcem někam vyrazit, tak u nich Míla i přespávala.

„Téměř vždy nás vzbudil hluk, který přicházel stropem z půdního prostoru. Znělo to, jako když se po podlaze válí koule nebo těžké sudy,“ říkala.

Jelikož přes půdu vedly dřevěné trámy, bylo podle jejích rodičů i tety naprosto nemožné, aby se tam mohlo cokoliv kutálet. Přesto ten rámus oni také slýchali, neuměli si ho ale vysvětlit.

„Byl to neuvěřitelný rachot naprosto nejasného původu,“ vyprávěli občas sousedům.

Děsivé noční kroky

Tajemný zvukový úkaz někdy navíc přecházel do zřetelných kroků. Ty sestupovaly po schodech a přes předsíň mířily na verandu. „Nemohla to být halucinace nebo sen. Slýchávali jsme to všichni, kteří jsme tam přespávali,“ dušovala se Míla.

Na pomoc povolali vymítače

Když se celá rodina později přestěhovala na druhý konec města, přišla za nimi nová majitelka domu. Vyjeveně se jich vyptávala, zda vědí, co se tam děje. Maminka Míly ji uklidňovala, že to nic není. Jen kravál, který lidem neublíží.

Noví majitelé se ale s takovým vysvětlením nespokojili a přivedli si domů vymítače. Muž ve fialovém hábitu, ověšený různými amulety, běhal po půdě více než dvě hodiny, rozsypával tam různé bylinky a neustále mumlal. „Hlavně bílou šalvěj,“ tvrdil stále dokola. „A hodně soli!“ Prosolil jim celou půdu a všichni čekali, co bude.

Blesk udeřil do střechy

Klid byl celý měsíc do doby, než přišla první letní bouřka. Přehnala se přes naše městečko velkou rychlostí, trochu z mraku zapršelo a udeřil jeden jediný blesk. Přímo do střechy domu, kde si nová rodinka mnula ruce, že se děsivých zvuků zbavila. Než stačili zasáhnout hasiči, byla střecha i s půdou v plamenech.

Už se tam nevrátili

A nájemníci? Dostali dočasné náhradní bydlení, ze kterého se však už zpátky do strašidelného domu raději nevrátili. A co si pamatuji, tak rodiny, které se tam později nastěhovaly, tam nikdy nevydržely déle než několik měsíců. Jestli v domě někdo bydlí dnes, nemám tušení.

Květa R. (60), Plzeňsko