Zabloudila jsem v lese a únavou usnula pod velkým stromem. Najednou se přede mnou zjevil starý muž a za kus jídla a za pití se mi bohatě odměnil.

Miluji procházky přírodou, ráda se jen tak toulám po lese a vnímám ten klid. Tehdy jsem ale zašla moc daleko, to místo jsem neznala a nechala se zlákat do hlubokého lesa.

Usnula jsem

Jídla jsem sice s sebou měla dost a pití taky, ale nemohla jsem se vymotat ze zajetí stromů. Ať jsem se vydala na jakoukoli stranu, les byl nekonečný. Tak jsem se dostala až na malou mýtinku, kde jsem si sedla do stínu velkého, košatého stromu.

Opřela jsem se o kmen a zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků a ševelení listí. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula, ani nevím jak.

Hluboká noc

Uprostřed spánku se mnou kdosi zatřásl. Otevřela jsem oči, byla už tma. Což mě vyděsilo. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem viděla, že nade mnou stojí starý muž s bílým plnovousem a dlouhým šatem, jako by to byl nějaký dávný poustevník nebo čaroděj.

Když na mě promluvil, byla jeho řeč tak podivně kostrbatá, že mi trvalo chvíli, než jsem porozuměla. Ptal se, co v lese dělám a zda jsem zbloudila. Kývala jsem, že ano. Sedl si vedle mě a ptal se, odkud jsem a jak se žije mezi lidmi.

Už mezi nimi prý nebyl celou věčnost, ani neví, kolik mu je let, žije v jeskyni jen sám se svými zvířátky, sbírá bylinky a čeká, až si pro něho přijde smrt. Ale ta prý pořád nejde. Protože jsem měla ukrutný hlad, vytáhla jsem z batohu sušenky a minerálku.

Dal mi křížek

Nabídla jsem i starci a on s povděkem přijal. Když si pochvaloval, jaká to je dobrota, tak jsem vytáhla ještě plechovku piva a bagetu se šunkou. Ten muž byl z toho v sedmém nebi a blahořečil mi. Opatrně jsem vyzvídala, jaký byl svět, když byl naposledy u lidí.

Ještě prý svítili petrolejkou a vůbec netušil, co je rádio. Začala jsem se bát. Starý muž mě ale vlídně pobídl, že mě doprovodí na okraj lesa, na pěšinu, která vede ke vsi.

Dlouho jsme se prodírali lesem, po dobrých dvou hodinách jsem konečně uviděla v dálce světla. Na rozloučenou mi ten muž poté věnoval křížek na řetízku.

Objali jsme se a já spěchala do civilizace. Stařec zmizel ve svém lese. Když jsem křížek ukázala starožitníkovi, říkal, že má nesmírnou cenu, nejen díky zlatu, ale kvůli svému stáří.

Ještě jednou jsem se poté vydala do toho lesa, nenašla jsem ale už ani toho muže, ani strom, pod nímž jsem tehdy usnula.

Ilona (63), Klatovy