Kdyby se táta dozvěděl, že chodím s Vencou, zešílel by vzteky. A kdyby se Václavův otec dopídil, že mě má jeho syn rád, zuřil by jako lev.
Vyhledávali jsme na chodníku tmavá místa, co nejdál od rozzářených pouličních lamp. Jako kriminálníci! Musela jsem se smát. To není normální. Plížit se po návsi a rozhlížet se vytřeštěnýma očima, jestli někdo náhodou nekouká. Nesměli jsme do hospody, na autobusovou zastávku ani do kina.
Báli jsme se k rybníku, protože tam se scházeli puberťáci a někdo z nich nás mohl udat. Byli jsme psanci. Možná to bylo k smíchu, možná k pláči. Naše rodiny se kdysi znepřátelily a zuřivě se nenáviděly dodnes. Kdyby se táta býval dozvěděl, že chodím s Vencou, zešílel by vzteky.
Stejně tak kdyby se Václavův otec dopídil, že srdce jeho syna buší pro mne, nejspíš by shodil Vencu ze schodů.
Bylo to jako ze hry Naši furianti, ne-li horší, protože tam se pantátové alespoň přeli o věno, z čehož plyne, že na sebe byli schopni promluvit, kdežto naši otcové nikoli.
Nikam nejdu
Ale láska byla silnější než nenávist. Nakonec jsme s Vencou chystali svatbu, radovala se z toho celá vesnice, všichni to považovali za smíření. Náš tatínek nám však vytřel zrak. „Nedostanete mě tam ani heverem,“ oznámil, když mě máma česala. To už jsem vězela ve sněhobílých svatebních šatech.
Matka zkoprněla. Ruka s hřebenem se jí zastavila a trčela ve vzduchu. „Karle, nevíš, co mluvíš,“ zachrčela. „Holku povedeš k oltáři. Je to tvoje…“ dlouze zauvažovala „občanská povinnost. Jestli to neuděláš, já tu ostudu nepřežiju.
Okamžitě si oblíkni ty černý šaty, co nosíš na pohřby, a letíme. Máme nejvyšší čas.“ Táta se nám vysmál. „Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásil. „Se svatbou nesouhlasím. Jsem proti tomu, aby se holka vdala za Pepova syna. Nikam nejdu.“ Máma zalapala po dechu.
Jako křída
Do obřadní síně jsme vpluly jen ve třech, já, máma a moje mladší sestra. V očích mě pálily slzy. Táta se na mě vykašlal. Jak mi to mohl udělat? A ta ostuda! Lidé se rozhlíželi a šeptali si. Každého zajímalo, kde je nevěstin otec. A zatímco ženich tu spořádaně postával, a to i se svými rodiči, můj táta nikde.
„Ještě chvíli počkáme,“ konejšila plačící mámu starostka. Také jsem slzela. Rozmaže se mi make-up, blesklo mi hlavou. A kdo mě tedy povede k oltáři? Určitě nosí smůlu, když nevěstu nevede táta. „Seřaďte se,“ požádala paní starostka.
Máma hlasitě zavzlykala a pak se najednou objevil táta, nasoukaný do pochmurně černého obleku. „Díky bohu!“ vydechla jsem. Když mě vedl prostředkem síně, slzy se mi koulely po tváři. A nebylo to dojetím, že se vdávám, ale radostí, že mám na svatbě tátu.
Jaroslava (68), Trutnovsko