Po smrti manželových rodičů jsme se přestěhovali do jejich domu. Velmi rychle nám s Hynkem došlo, že v domě nejsme sami.
Manžel zdědil po smrti svých rodičů dům. Stojí kousek od hlavní silnice. Tchán s tchyní si vždycky stěžovali na hluk z aut, ale my jsme na to z velkého města zvyklí. V domě mě znepokojovala úplně jiná věc. A sice hrobové ticho, které se čas od času dostavilo. Než jsme se do domu přistěhovali, téměř rok jsme ho dávali do kupy.
Neobvyklý šramot
Na rozdíl od Hynka, který z domu úplně nadšený nebyl, jsem ho já vždycky hodně obdivovala. Sotva jsme v něm začali bydlet, neuniklo mi pár věcí. Často byly slyšet zvuky, které nezpůsoboval nikdo z nás.
Také často samovolně padaly předměty a zavíraly či otevíraly se dveře. S manželem věříme na hodně věcí. Patří mezi ně i paranormální jevy. Proto jsem se nebála Hynkovi říct, že v domě možná straší.
Nejprve se smál
Když jsem mu to pověděla, začal se mi smát. „Straší? To zní jako z nějakého hororu,“ bral to na lehkou váhu. Nakonec jsem to nechala být. Koneckonců, představa, že je v domě možná duch, mi nevadila.
Že mám asi pravdu, došlo manželovi během jednoho víkendu, kdy zůstal v domě úplně sám.
Seděl prý v obýváku a pokuřoval z dýmky, když se z chodby ozvalo. „To bys neměl!“ Manžel si nejprve myslel, že jsem to já, že jsem se vrátila dříve, ale když jsem na jeho volání neodpovídala, došlo mu, že to tak není.
Nastalo ticho
Dál tedy sledoval dokument v televizi. Podvědomě vnímal ruch z ulice. Auta pořád jezdila jako šílená sem a tam. Až o několik hodin později mu došlo, že nastalo ticho. Absolutní ticho.
Nebylo slyšet jediné auto. Bylo to tak podivné. Jako kdyby všechno kolem přestalo existovat. Takové ticho nikdy v životě nezažil. Rozdíl byl tak velký, že se rozhodl vyjít před dům.
Nedávalo to smysl
Sotva překročil práh, znovu slyšel ten hluk. Když však udělal krok vzad, zase nastalo ticho. To děsivé ticho, které panovalo jen v domě. Skoro jako kdyby byl dům v jiné dimenzi, nebo jak to popsat.
Opakoval to ještě několikrát po sobě, výsledek byl vždy stejný. Manžela to začalo děsit, takže pro svůj klid stál venku asi hodinu. Poté se udělala zima a byl nucen vejít dovnitř. Jak byl šťastný, když už i tam slyšel zvuky aut. Ulevilo se mu, ale zanechalo to v něm nespočet otázek.
Bývalé pohřebiště
Když jsem se druhý den vrátila, tak mi to celé pověděl. Nedalo mi to a ihned jsem začala shánět informace o našem domě. Musela jsem jít hodně do minulosti. Ukázalo se, že dům stojí na místě archeologických nalezišť a pohřebišť.
A že doslova leží na spoustě mrtvých. To nechcete slyšet.
Ticho, které mi manžel popisoval, ještě čas od času nastane. A co uděláme my? Jdeme před dům a čekáme. Myslíme si totiž, že mrtví chtějí svůj klid a dávají to najevo tímto způsobem. Jiné vysvětlení zatím nemáme.
Veronika J. (53), jižní Čechy