Nic jsem neuměla. Přesvědčená, že mě čeká další pětka, jsem šla k tabuli. Někdo tam ale najednou byl se mnou a skvěle mi napovídal.
Rozhlédla se po třídě pátravým pohledem. „K tabuli půjde Svačinová!“ zaznělo od učitelské katedry. To nemůže být pravda. Bude to druhá nedostatečná, co dostanu.
Kráčela jsem k tabuli a přemýšlela, jestli mám hned vyložit karty na stůl a říct, že jsem dutá jako bambus, nebo statečně bojovat za dostatečně.
Rozhodla jsem se pro to druhé. Divadlo zvané kvadratická rovnice začalo. Vděčné publikum, třída, bylo připravené. Spolužáci věděli, co ode mě čekat!
Uslyšela jsem hlas
Vzala jsem kus křídy a začala psát na tabuli to, co mi matikářka diktovala. Nemám šanci, prolétlo mi hlavou. Naše matikářka byla neoblomný člověk. Chodila po škole v bílém plášti a vysokým vyčesaným drdolem, který připomínal japonskou pagodu. Zrak skrze brýle připomínal rentgen.
A pak jsem uslyšela ten šepot! Myslela jsem si, že se mě holky v přední lavici pokouší zachránit! Nebylo tomu tak. Pohlédla jsem vyděšeně na matikářku, která na mně spočinula pohledem, který umrtvoval. Polkla jsem a pozvedla ruku s křídou k tabuli.
Podezírala mě z podvodu
Hlas mi radil, jak příklad spočítat. Začala jsem rychle psát se strachem, že nápověda přestane. Nepřestala. Dokončila jsem příklad a pohlédla na matikářku. „To jsi musela někde opsat!“ vykřikla. „Ukaž ruce!“
Obrátila jsem dlaně vzhůru. Byly čisté jako skautská lilie! „Přiznejte se, kdo jí napovídal?“ položila mlčící třídě nesmyslnou otázku. Kdyby mi někdo napovídal, musela by to svým vytrénovaným sluchem slyšet.
Šepot se ozval znovu
Známku jsem nedostala. Nechtěla mi dát jedničku. Hned další hodinu matematiky jsme psali krátkou prověrku. Matikářka zůstala stát nad mojí lavicí. „Teď ukaž, Svačinová, jaký jsi Einstein!“ Šepot se ozval znovu. Psala jsem bez jediné zastávky.
Matikářka mi zkontrolovala opět ruce. Prohlédla moji lavici, a nakonec prolistovala učebnici matematiky. „To jsem blázen. Vždyť z matematiky propadáš! Jak to, že najednou vše umíš?“ „Já jsem se učila!“ zmohla jsem se na jedinou větu. Zakroutila hlavou. Prověrku jsem odevzdala, vše bylo správně.
Vybojovala jsem dvojku
Ještě ten den jsem musela do kabinetu matematiky. Znovu jsem dostala několik příkladů. Hlas mě nezradil. Ozval se uvnitř mé hlavy. Za neustálého kroucení hlavy jsem dostala jedničku. A hlas mi napovídal dál, ale jen při matematice. Na vysvědčení jsem dostala chvalitebně.
Na konci školního roku se ozval hlas naposledy a začal mi najednou vyprávět smutný příběh. Bylo to už hodně let, kdy nechala matikářka propadnout nespravedlivě jednu ze svých žákyň. Ze žalu tehdy ta nešťastná dívka spáchala sebevraždu. Její duch od té doby bloudí po škole a občas napovídá ostatním žákům.
Jitka S. (52), Jihlava