Syn byl odjakživa tichý, plachý chlapec. Když mu táhlo na třiatřicet, našel si vážnou známost. S manželem jsme se už oba začínali těšit na vnoučátka.

Martin byl vždycky tak citlivý a neprůbojný, že jsme se s manželem už pomalu báli, že si nikdy nikoho nenajde. Měl zvláštní zájmy. Rád trávil volno o samotě, maloval, poslouchal vážnou hudbu a celkově působil dojmem plachého chlapce.

Sem tam se nechal spolužáky přemluvit k diskotéce nebo návštěvě baru. K mému zklamání však odmítl chodit do tanečních. „Mami, to mě fakt nebere,“ odpovídal. Taneční ho tedy úplně minuly a zájem o dívky také.

Když bylo Martinovi dvacet, odstěhoval se do malé garsonky, kterou prý platil z brigád. S manželem jsme byli rádi, že se osamostatnil tak brzy a oba jsme doufali, že si záhy najde děvče.

Změny

V den mých šedesátých narozenin mi Martin poslal zprávu, že na nedělní narozeninový oběd nepřijde sám. Zaradovala jsem se, že je konečně na obzoru vážná známost. K mému velkému zklamání mi syn zítřejší ráno zavolal a ze společného oběda se omluvil.

„Promiň, něco na mě leze, nechceme, abyste to od nás chytli.“ Dalšího půl roku jsme o něm neslyšeli. Sem tam nám sice zavolal, nebylo to však žádné dlouhé povídání.

Jelikož jsem se synem měla trochu bližší vztah než on se svým otcem, věděla jsem, že má profil na sociálních sítích a začala jsem ho sledovat.

Překvapilo mě, jak se od doby, kdy u nás byl naposledy, změnil. Pohubl a nechal si potetovat paže a své vlasy si obarvil na fialovo. To bylo i na mě trochu moc. Když jsem jeho profil ukázala Lubošovi, jeho otci, znervózněl. Náš syn byl totiž na fotografiích v objetí se samými muži.

Nečekaná známost

„Mami, tati, chci vám představit Káju,“ zavolal nám jednoho dne. „Zítra k vám přijdeme, pro Káju je důležité, abyste nás spolu viděli. Chodíme spolu víc než dva roky.“ Luboš i já jsme se na setkání těšili.

Možná se nám chystají oznámit, že se budou brát, dedukovali jsme společně večer před osudným setkáním. Kéž by to tak bylo, oba jsme tolik toužili po vnoučátkách.

Místo krásné slečny Káji, jak jsme si ji představovali, se ale nazítří objevil ve dveřích vedle našeho Martina udělaný mohutný chlap, který si říkal Karel.

Luboš z toho měl skoro infarkt, ale nakonec jsme to setkání nějak ustáli. Večer jsme to oplakali, ale po čase jsme si zvykli. Martinův Kája je opravdu strašně hodný člověk a náš syn vedle něj září štěstím.

Je mi jasné, že vnoučat se nedočkám, ale spokojenost mého dítěte je pro mě na prvním místě.

Věra (62), České Budějovice