Domů     Kéž se vám o Vánocích také splní to největší přání!
Kéž se vám o Vánocích také splní to největší přání!
8 minut čtení

Samota člověka okrádá o radost ze života. A já jsem opravdu byla na všechno sama. Přitom moji rodiče byli živí a zdraví.

Nikdy mi s ničím nepomohli. Od chvíle, kdy se narodila malá, jako bych ani neměla rodiče. Dost mě to leká. Kolem sebe vidím, kolik starších lidí by dalo bůhvíco za vnouče, ale čekají na ně marně.

Mladí dnes mají jiné starosti, nemohou se nabažit svobody, cestování, úspěchů v zaměstnání, vztahů bez závazků.

Moje rodiče potkalo to štěstí, že se jim narodila vnučka, krásná, zdravá holčička, přesto se nemohu zbavit pocitu, že je jim to téměř fuk. Ano, byli se podívat v porodnici, když má Míša narozeniny nebo svátek, přijdou gratulovat. O Vánocích přinesou dárek, pošlou pohled k Mezinárodnímu dni dětí.

Jednou za čas se staví, ale povídat si s Míšou neumějí. Táta nadává na politiky a máma upozorní, že má Míša děravé ponožky a že když dostala čokoládu, zapomněla poděkovat. „Jak ji to, prosím tě, vychováváš?“ rozčílí se vzápětí.

„Nepozdraví, neumí poprosit, poděkovat, co z té holky proboha bude?“ A tak si, po pravdě řečeno, oddechnu, když za nimi zaklapnou dveře.

Jako bomba

Narodila se, když mi bylo třiačtyřicet. Také jsem patřila do kategorie, která si vychutnávala svobodu, dostatek peněz i ctitelů, výhody bytu jen pro sebe. Hýčkala jsem se. Bylo mi báječně. Čas běžel.

Pak jsem se jednou podívala do zrcadla, bylo to za letního, nemilosrdně slunného dne, a tak jsem se spatřila v jasném červencovém světle.

Trochu mě to vylekalo a ke všemu jsem zachytila slova z rádia, které si shodou okolností brumlalo, že ženy odkládají mateřství na neurčito, a potom najednou zjistí, že už je pozdě. Komisní ženský hlas suše pravil: „Pravděpodobnost otěhotnění se po osmatřicátém roce věku dramaticky snižuje.“

Vstaly mi všechny vlasy na hlavě, bylo mi jedenačtyřicet. Během jedné jediné minuty se mi zbořil svět, dopadlo to na mě jako bomba. Uslyšela jsem nepopsatelný randál, to tloukly moje biologické hodiny. Bydlela jsem zrovna s Patrikem, byl o osm let mladší. Znali jsme se pět měsíců.

Ta špatná zpráva

Štěstí bylo, že právě procházel fází zamilovanosti, a tak se nechal přemluvit. Zpočátku nechtěl věřit svým uším, za týden či dva nerad připustil, že by se to tedy mohlo zkusit. Nejspíš byl přesvědčen, že se to nepovede.

Do roka jsem byla těhotná – to je ta dobrá zpráva. A ta špatná? Patrikova fáze zamilovanosti odezněla.

Chladně jsme se rozloučili, když jsme se předtím domluvili na alimentech. „Cože? Dítě?“ zírali na mě rodiče, ochro­meni tou novinkou. „Nejsi už na to, prosím tebe, příliš stará?“ poznamenal otec. „Myslela jsem, že děti nechceš,“ nechápavě vrtěla hlavou máma. Ani u jednoho jsem nezaznamenala třeba jen náznak radosti.

„A to máš ještě tu drzost nám oznámit, že otec dítěte utekl. Chápeš, že budeš na všechno sama?“ Ani slovo, že mi pomohou. Dokonce se naopak ozvalo: „No nemysli si, že my s maminkou budeme v našem věku lítat kolem dítěte. Kdepak!

My jsme dítě vychovali, a že to byla jedna starost za druhou, v práci jsme dřeli jako otroci, a teď máme svaté právo na odpočinek. Kdoví, jak dlouho tady ještě budeme. Chceme se konečně na sklonku života trochu pobavit.

V létě jedeme na Mamaiu, je tam hodně levně. Na podzim do Lužických hor. Abych nezapomněl, dali jsme se zapsat do kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou.“ A tak jsem zůstala na všechno opravdu úplně sama.

Mráz po zádech

Nezastírám, že občas cítím úzkost. Vyměnila jsem byt za baráček, aby měla malá zahrádku a já abych si zasadila kytky pro radost a nějakou tu zeleninu. Samota mě bohužel okrádala o radost ze života. Těžce jsem snášela blížící se Vánoce.

V televizi pokaždé běží reklamy, v nichž se to hemží šťastnými rodinami.

Maminka vytahuje z trouby plech s čerstvě upečenými vanilkovými rohlíčky, tatínek ochutnává a hezky se na maminku usmívá, krásná malá holčička drží za ručičku mladšího brášku a oba okouzleně pozorují sněhové vločky, vířící tmou za oknem.

K troubě se řítí i pes a vrtí ocasem. Tohle neznám. „Maminko, budeme pod stromečkem zase samy?“ zeptala se Míša. To jí bylo šest. Přejel mi mráz po zádech. „Ale my přece nejsme pod stromečkem samy, Míšenko,“ odpověděla jsem.

„Bude tam i tvůj plyšák, zajíček Franta. A taky méďa Bručoun.“ Zavrtěla hlavou: „Ne, já myslím jako samy – bez lidí. Třeba Nina ze školky bude o Vánocích s mámou, tátou, babičkou a dědou.“

Bez práce

Upřela na mě oči plné výčitek. Krčím rameny. Co na tohle proboha říct? Tátu, babičku a dědu bych jí mohla leda tak nakreslit na čtvrtku bílého papíru. Naši si zvykli jezdit o Vánocích na hory.

Nelyžují, bojí se, že by se přerazili, je to prostě, jak říká máma, Štědrý den bez práce. I bez dcery a bez vnučky.

Zajdou k nám mezi svátky, přinesou nesmyslně složitou stavebnici, s níž si Míša nehraje, a koupenou vánočku. „Proč si ta holka nehraje s naší stavebnicí?“ žasne máma. „Copak je tak těžké pokládat kostičku na kostičku? Co si s ní počneš, až půjde do školy? Skoro to vypadá, že bude natvrdlá.“

Chce se mi popadnout pánev se smažící se rybou a prohodit ji oknem. Vánoce s mými rodiči jsou ještě horší než bez nich. Ale jak to vysvětlit jejich vlastní vnučce? Někdy je kupodivu nejrozumnější říci pravdu: „Nejlíp je nám spolu, Míšo. Věř mi.“ A tehdy, když jí bylo šest, jsme se šly krátce před svátky projít.

Měla jsem hotovo, naklizeno, cukroví naaranžované na tácku z broušeného skla, stromeček ozdobený a rozsvícený. Z oblohy se sypaly vločky, mrzlo, až praštělo. Zamávaly jsme na sousedku Sýkorovou, starší paní, která bydlí na konci ulice.

Hezká babička

„Máte štěstí, mladá paní, že máte tak krásnou holčičku,“ zavolala na mě a přišourala se blíž k plotu. Míša se na ni usmívala. „Škoda že vás neslyší moji rodiče,“ vzdychla jsem, „přijdou se na ni podívat sotva párkrát do roka.“ Stará paní se podivila. „Tak to vám musí být, děvčátka, smutno.“

„Ty jsi ale hezká babička,“ ozvala se Míša, odjakživa měla obdivuhodnou vyřídilku. „A nemohli bysme si teda vzít pod stromeček tuhle babičku?

Aby tam nebyl jenom zajíc a méďa?“ Polilo mě horko a paní Sýkorové jsem zajíkavě vysvětlovala, že Míša vždycky plácne, co ji napadne. „Nechte ji,“ řekla stařenka. „Je milá.“

To dcerku povzbudilo a svěřila stařence, že by si moc přála babičku. „Vidíš, a já bych si zase moc přála vnučku,“ smála se stará dáma. „Takhle je to prostě na světě zařízeno. Některá přání se nesplní.“ Míša jí obratem oznámila, že si ji vezmeme pod stromeček. Musela jsem ji od zahrádky stařenky Sýkorové odtáhnout.

Nadešel Štědrý večer. Rozsvítila jsem světýlka na stromečku, slavnostně prostřela stůl, ve svícnu zapálila svíčky a dala se do smažení kapra. Když jsem pak Míšu volala k večeři, všimla jsem si ke svému úžasu, že je prostřeno pro tři.

A to už Míša strkala do dveří paní Sýkorovou, topící se v rozpacích. „Tak máme babičku, mami,“ vesele mi hlásila.

Dárek pro tebe

Paní se omlouvala. A mě jako by někdo pohladil po duši. Po tolika letech konečně někdo další u stromečku! Potají jsem u večeře sledovala obě dvě, jak šťastně pokukují jedna po druhé i po zářícím vánočním stromku, a cítila jsem radost. Pak si babička i Míša sedly k jedličce.

Moje holčička podala stařence nejmilovanějšího plyšáka, zajíce Frantu, a povídá: „To je dárek pro tebe, babi.“ Babička se rozplakala a holčičku objala. „Pro mě je ten největší dárek,“ slzela, „že tady teď můžu být s vámi.

Kdybys věděla, jak moc jsem si přála vnučku!“ Míša odpověděla: „No a teď ji máš, babičko.“

Monika (56), Brno

Související články
2 minuty čtení
Stalo se to před několika lety. Vnučka Karolína se začala měnit. Nikdy by mě nenapadlo, že to skončí tragicky. Moje milované děvče, které jsem vychovávala od jejího dětství, začala být jiná. Ona, která mi vždy přinášela radost. Byla to veselá a chytrá holka. Najednou se mi ale začala vzdalovat. Začala trávit více času s nějakými novými kamarády a její chování se změnilo. Pořád jsem si říkala, ž
5 minut čtení
Bylo mi skoro čtyřicet, když jsem se setkala s Jaroslavem. Byla jsem osamělá, už jsem nedoufala v lásku. Jarda byl vdovec, staral se o dvě děti, Aničku a Tomáše, ale pro mě to nebyl problém. Milovala jsem je už od první chvíle. A myslela jsem, že jsme si všichni sedli. Po smrti Jardy se ukázalo, co ty dětičky roky skrývaly. Nový domov a začátek Po svatbě jsme se přestěhovali do domu na ok
5 minut čtení
Celý život jsem pracovala v kanceláři. Prošla jsem několika firmami, ale většinu svého profesního života jsem strávila na jednom místě. Práce mě bavila, měli jsme kolektiv, který jsem si nemohla vynachválit, a každý den jsem se těšila na své kolegy. Vždycky jsem věřila, že dobré pracovní vztahy jsou základem pohody v práci. Bohužel jsem nedávno zjistila, že ne všichni kolegové mají stejné ho
3 minuty čtení
Jsem ve věku, kdy člověk bilancuje. Měla bych si užívat klidné stáří, ale trápí mě jedno tajemství, které mi nedá spát. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekla, ani své nejlepší přítelkyni. Mám za sebou čtyřicet let manželství. S manželem jsme spolu prošli dobrými i špatnými časy. Byli jsme mladí, když jsme se brali, a tehdy jsem věřila, že to bude navždy. A možná bych tomu věřila i dnes, kdyby se p
4 minuty čtení
Kdykoliv se vracím do svého rodiště, musím myslet na osudný den, kdy předčasně zemřela moje nejlepší kamarádka. A pořád to bolí. Pocit viny je stejný jako v osudný den. Neprávem jsem obvinila svoji nejlepší kamarádku Janu. Ta měla ještě o dva roky staršího bratra Miloše. Právě on byl mojí první láskou. Napřed jsme byli tříčlenná parta, ale v pubertě se mé city k němu změnily. Poprvé v životě js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
21stoleti.cz
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
Tváří v tvář klimatické změně odborníky zaměstnává otázka, jak nakrmit rostoucí populaci. V minulém století nás zachránily pesticidy a chemické hnojení, v tom současném je nadějí úprava genů. Brzy tak
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
epochaplus.cz
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
Je to tolik zlata, že muzeum musí pro vystavení těch nejhezčích kousků vyčlenit rovnou tři velké sály. Jsou tu šperky, posmrtné masky, sošky zvířat, pazourkové čepele, měděná dláta nebo kladiva, korálky, keramika, náramky ze skořápek měkkýšů i mušle samotné. A na počátku tohohle nálezu není nic jiného než obyčejný hlad. „Máme málo konzerv, Raycho,“ směje
Medové paličky s limetovou šťávou
tisicereceptu.cz
Medové paličky s limetovou šťávou
Děti zbožňují výrazné chutě a především ve spojení s křupavými kuřecími paličkami. Udělejte je šťavnaté a příjemně sladkokyselé. Ingredience 500 g – 1 kg kuřecích paliček 6 lžic medu 3 lžíce o
Mozartovo město Salzburk
epochanacestach.cz
Mozartovo město Salzburk
Rodné město Mozarta ležící uprostřed krásné přírody vám nabízí nejen silné kulturní zážitky, ale také skvělý relax uprostřed krásné přírody. Město bylo založeno v roce 696 jako sídlo biskupa. V historickém centru najdete četné kostely, klášter Sankt Peter s kostelem Sankt Peter, Benediktýnský ženský klášter Nonnberg s klášterním kostelem Nonnberg nebo třeba Kollegienkirche. Nejznámější sakrální
7 kroků k bezchybnému make-upu
nejsemsama.cz
7 kroků k bezchybnému make-upu
Být nalíčená tak, aby to vypadalo, že make-up vlastně nemáte, je v současnosti velký hit, který přispívá k dokonale svěžímu vzhledu. Co přinese jaro 2025 v oblasti líčení? Trendy se vrací zpět k jednoduchosti, která oslavuje přirozenou krásu a ženskou něhu. S nánosy make-upu a silným obočím se tak postupně rozloučíme, na řadu přichází minimalismus. 1. Séra a báze Zralé ženy by měly
Orientální palác uprostřed pouště
rezidenceonline.cz
Orientální palác uprostřed pouště
Její ladné křivky, uspořádání i barevnost vykazují charakteristiky exotické marocké architektury. Rezidence plná kleneb, kupolí, okouzlujících nádvoří, zahrad a extravagantní dekorativnosti dýchá tajemnou krásou, za níž stojí mimo jiné i zruční autentičtí řemeslníci. Casbah Cove je zosobněným snem chicagského realitního investora, který je sám horlivým amatérským dekoratérem. Poté, co našel vhodný pozemek pro svůj projekt,
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
historyplus.cz
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
Vědec zajede prsty hluboko do klaviatury a s pohledem upřeným na skleněnou dózu na pianu několikrát důrazně zmáčkne durový akord. Vtom to v nádobě ožije. Nasbírané žížaly začnou v hlíně lézt, skoro jako by se snažili prchat. Jsou snad tito půdní červi schopni slyšet hudbu? Nikoliv. Charles Darwin ale během pokusu zjistí, že velmi silně
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
nasehvezdy.cz
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
Herečka a moderátorka Snídaně s Novou Dana Morávková (53) snad zastavila čas. Stále vypadá skvěle a nebojí se svou krásu dát na odiv. Není divu, že má stále spoustu ctitelů, a jakmile sdílí na inter
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
skutecnepribehy.cz
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
Moje taneční byl jeden velký trapas, už jsem to vzdával, když si najednou pro mě přišla překrásná dívka. Moje nohy se najednou vzpamatovaly. V rádiu hráli valčík Na krásném modrém Dunaji a já se rozpomněl na podivnou událost, která se odehrála tak dávno, v 80. letech minulého století. Jejím hlavním aktérem jsem byl já. Předně je třeba říci,
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
iluxus.cz
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
S příchodem sezóny sakur, která zahaluje různé oblasti světa do růžových okvětních lístků, představuje Rolls-Royce Motor Cars unikátní vůz Phantom Cherry Blossom. Tento velkolepý model Phantom Extende
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
epochalnisvet.cz
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
Moc římského krále už nemůže být větší, ale dá se přece jen ještě o něco vylepšit. Titul císaře je symbolický, ale znamená dosažení nejvyššího postavení, o jakém může smrtelník snít. A Karel IV. dokáže mít velké sny!   Český panovník Karel (1316–1378) je už od roku 1346 římským králem, ale císařský titul, který by znamenal
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
enigmaplus.cz
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
Italský katolický kněz Marcello Pellegrino Ernetti (1925–1994) spolu se svým kolegou Françoisem Brunem (*1931) tvoří počátkem 60. let minulého století součást dvanáctičlenného týmu odborníků z celého