V očích jsem měla slzy. Tolik se o mě všichni starají. Měla jsem rodinu, ale pár let jsem žila sama. S několika sousedkami se občas pozdravím.

Ale jinak jako bych snad ani nebyla, říkala jsem si. Kdepak, nestěžovala jsem si, nelitovala se, jen tu a tam na mě dolehla samota. To ticho, které znělo jako nářek zvonů. Bylo tak intenzivní, až to vždycky píchlo u srdce.

Ztratila jsem muže

Měla jsem život docela krásný. Někdy to drhlo, když jsme se s manželem nepohodli, ale děti mi dělaly radost a já jsem se musela dost otáčet, abych všechno stihla. Jenže to je minulost. Manžel odešel až příliš brzo, zradilo ho srdíčko.

Nebylo ani divu, byl to takový nervák, sám se dokázal vytočit při sebemenší zmínce o čemkoli.

Už se s ním nedalo poslední dobou o ničem mluvit. Ale když odešly děti, byl najednou náš byt tak prázdný. Já se vlastně celý život jen podřizovala situaci a potřebám rodiny. Pak jsem si sedla doprostřed bytu a rozhlížela se, kde to vlastně jsem.

Bylo to tolik dojemné

Všechno jsem si vybavila, když jsem viděla tu reklamu, že nikdo nemá být sám, a přinesli staré paní pejska. Víte, že se mi stalo něco podobného? Tehdy mi vytryskly slzy jako hrachy. Jenže já v takové situaci ani nebyla. Jen jsem se cítila opuštěná.

Moje dcera Ilonka byla daleko, stejně jako syn Michal. Ilonka si v Irsku našla lásku. Tenkrát jsme na svatbu nemohli, manžel zrovna churavěl. Michal se odstěhoval až do Austrálie, prý jsou tam lidé šťastnější. Nevím.

Z ničeho nic se objevili

A jak jsem tak bloumala v tom prázdném bytě, zavolala mi Ilonka. Že prý na nějaký čas přijedou k nám. A jestli mohou bydlet u nás ve starém bytě. Jak by nemohli! Koukala jsem na ně jako na zjevení, když se za týden nato objevili ve dveřích.

Ten Ilončin zrzek byl ještě zrzavější než na fotkách. L

íbil se mi. A proč tak najednou přijeli? Ilonka čeká dítě a chtěla by ho porodit ve své staré vlasti. Proč se tak rozhodla, mi už dál nevysvětlovala. Jen její manžel poznamenal něco o práci, kterou získal v pobočce jejich firmy.

Česky neuměl, prý to v jejich firmě stejně nevadí. A Ilonka naši komunikaci překládala.

Byl milý a zdvořilý

Rozbušilo se mi srdce. Tak já budu babičkou! Samou radostí bych tancovala! Oba jsem na uvítání políbila a od prvního okamžiku bylo jasné, že si se svým zetěm budeme rozumět i beze slov. Byl milý a zdvořilý, co víc si můžete jako tchyně přát?!

Jsem najednou babičkou!

Když se narodila naše holčička, bylo jasné, že je přesným otiskem svého táty. Narodila se o Vánocích, stala se tím nejkrásnějším dárkem. Vlévalo mi to znovu život do těla. Skleslost a osamělost byly ty tam.

Bylo to prý na mně vidět, ta změna, říkala mi sousedka z patra. „Asi si to užíváte,“ mrkla na mě před výtahem, když jsem vyrážela s kočárkem na procházku.

Opravdu si to užívám

A měla pravdu! Tak jak člověk prožívá narození svého prvního dítěte, stejně intenzivní je to, když se narodí vnouče. Vidíte další generaci. Opravdu si to užívám. Už jsme smluvení, že až Mariana povyroste a oni se budou vracet do Irska, pojedu s nimi.

Přece nebudu babičkou na dálku. A víte, že se na to docela těším? A už se učím slovíčka.

Marie B. (57), Hodonín