Takové Vánoce nikdo z nás nečekal. Dcera své první dítě porodila předčasně – a nepřišlo na svět samo. S malými dvojčátky pod stromečkem bylo po vánoční pohodě.

Celý ten kolotoč začal na Štědrý den před osmi lety. Dceři totiž právě tehdy praskla plodová voda. Porod začal nečekaně brzy. Navíc se ukázalo, že miminko není jedno, jak všichni očekávali, ale dvě.

Menší Karolínka byla nakonec silnější než Matyáš, který na následky velmi předčasného narození druhý den zemřel. Svátky byly na odpis, všechny nás to srazilo na kolena.

Dcera byla vyčerpaná a zdrcená, nebylo to ale nic proti tomu, jak vyváděl zeť. S jeho matkou jsme se musely střídat u něho doma a hlídat ho, aby si něco neudělal. Prášky na spaní odmítal, a tak se na něm začalo podepisovat i nevyspání.

Naštěstí měl mezi svátky volno v práci. Musela jsem se obrnit pozitivní energií a stát se i psychologem. Když jsem nebyla u něj, seděla jsem v nemocnici u dcery.

Nekonečné čekání

Vnučka Karolínka byla tím, co nás drželo nad vodou, abychom se nezbláznili. A pro mě byl velikánskou oporou můj muž. A také zeťovi rodiče, kteří se ukázali jako přátelé do nepohody.

Až do té doby jsme se moc nemuseli, boj o naši společnou vnučku nás ale spojil a učinil nejlepšími přáteli na zbytek života.

Vzpomínám si, že jsme pořád chtěli, aby nám někdo řekl, jestli už je vnučka z nejhoršího venku, ale na to jsme si počkali ještě dlouhou dobu. Desátý den po narození udeřila infekce.

Vzhledem k rozměrům Karolínčina tělíčka a naší zkušenosti s Matyášem jsme se báli každého zazvonění telefonu.

Léčba naštěstí zafungovala rychle a malá tu těžkou zkoušku zvládla. Dceru jsme už měli doma, ale každý den ráno jsme ji vezli do nemocnice, a večer se odtud vracela psychicky vyčerpaná. Ani slovem jsme si doma nepřipustili, že by to mohlo dopadnout zle. Mluvili jsme jen pozitivně.

Strach nekončil

Když nás přesunuli na JIP, všichni jsme měli radost, že jsme pokročili dál. Pak už jsme se nemohli dočkat, až Karolínka dosáhne na 800 g a dcera si ji bude moct pochovat. Až do té doby záviděla maminkám, které si své děti mohly vzít do náručí.

Začátkem února se konečně dočkala a držela svoji holčičku poprvé v náručí. Byl to nádherný pocit. Asi čtrnáct dní nato ale zaútočila další infekce a my se báli znovu. První antibiotika vůbec nezabírala, a my začali propadat panice.

Já tedy víc, manžel vždy věřil v dobrý výsledek a uklidňoval mě, že vše dobře dopadne.

Naše malá bojovnice

Musela jsem obdivovat dceru, jakou sílu v sobě nacházela. Lékaři nasadili další antibiotika, a ta konečně zabrala. Trvalo další dva týdny, než se Karolínka infekce zbavila. Byl to nekonečný boj o život naší jediné vnučky, která se nechtěla dát a bojovala.

A příroda, jak se říká, miluje statečné a někdy dokáže pro ně udělat výjimku nebo dokonce zázrak. Dnes je naše holčička zdravá a šikovná, jako jiné dívenky jejího věku. Před rokem se navíc poštěstilo a dceři se narodil ještě chlapeček.

Matyáš mu ale jméno nedali. Báli se.

Eva (66), Jihlavsko