S kamarádkou Zuzanou jsme se lehkovážně vydaly na lov raků, kteří se chytat nesměli. Za to nás tenkrát stihl přísný trest ‒ navštívila mě hrozivá, temná postava.
Moc jsem se do té akce nehrnula, ale kamarádka Zuzana byla lovem raků posedlá. „Mám dalšího,“ vykřikla a po kolena ve vodě pozvedla ruku. Její postava balancovala v rychlé bystřině Divoké Orlice.
Tady pod hradem Potštejn vytvářela působivý a elegantní pás běžící stříbrné vody. Zuzana vložila další kus tvorečka s klepety do kbelíku. Jako zkušená kuchařka uměla připravit vařené raky profesionálně. Raky jsem ještě nikdy nejedla. A popravdě řečeno, jsem se lovu bála.
Kulinářský zážitek
Měla jsem strach z velkých klepet, kterými rak lovil své kořisti. Na jedné straně jsem se těšila na nový kulinářský zážitek, na straně druhé jsem měla z toho všeho nepříjemný pocit. Minuly jsme na louce tabuli Zákaz vstupu.
Bála jsem se povídaček o „klepetářovi“, který tu prý žil. Zda se jednalo jen o místní folklor či o skutečnost, jsem nevěděla. Klepetář byl místní muž, který lovil raky a prodával je jako pokrm turistům. Sám se prý tak trochu podobal obřímu rakovi.
Pověra, či pravda?
Jednu ruku měl znetvořenou a připomínala velké račí klepeto. Při představě, která byla domalována mou fantazií, mi nabíhala husí kůže po těle. Zvlášť, když se setmělo a slunce zapadalo za kulaté vrcholky Orlických hor.
Musela jsem přivírat oči nad tím, když Zuzana vkládala živé raky do hrnce, ve kterém se vařila voda. Skoro jsem při té podívané ztratila na račí maso chuť. Bylo mi jich líto. Bouda, ve které jsme měly přenocovat, sloužila jako volná turistická ubytovna.
Zde mohl znavený poutník složit svoji hlavu a třeba si i něco uvařit. Stejně jako my. Seděly jsme se dlouho do noci a vybíraly z tvrdých krunýřů křehké račí maso. Chutnalo báječně.
Zuzana už spala, když jsem hleděla do tmy před sebou a přemýšlela nad tím, co nás zítra při další túře čeká. Najednou jsem ucítila, že v místnosti už nejsme samy. Podivná postava vešla dveřmi, které nešly zamknout a nebyly ani na závoru!
Díval se na mě
Nevím, co to bylo. Bylo to velké jako člověk, ale nachylovalo se to kupředu. Sporé světlo poskytovala jen kamna, v nichž dohoříval oheň. U kamen se postava chvíli zastavila a já spatřila její pozdviženou ruku.
Byla dvakrát tak tlustá, než obvyklá ruka. Od loktu dolů mohutněla a na konci se větvila do dvou ostrých konců, nakloněných směrem k sobě. Ruka připomínala račí klepeta! Pak se ta postava vydala směrem k nám.
Přivřela jsem oči a chvěla se ve mně tak malá dušička, že jsem se strachy celá rozvibrovala. Nemohla jsem ani křičet, byla jsem paralyzovaná strachem. Ten zjev byl skloněný nade mnou celou věčnost.
Pak se otočil a odcházel. Celou noc jsem byla vzhůru a hlídala zrakem dveře. Další den jsme pokračovaly v túře. Zuzaně jsem nic neřekla. Stejně by mi asi nevěřila. Klepetář se mi ještě několikrát zjevil ve snu. Raky jsem už nikdy více nejedla!
Lenka (59), Ústí nad Orlicí
