Seděli jsme za tmy u vody, když se k nám řítilo cosi obrovského. Šplhalo to rychle po prudkém svahu a zbyly po tom moc divné stopy.

Stalo se to před více než čtyřiceti lety na vranovské přehradě. Trávili jsme tam s manželem Zdeňkem prodloužený víkend. Bydleli jsem totiž jen kousek od těch míst, tak jsme tam rádi a často jezdívali.

Pohyb na protější stráni

Byl konec léta, chatařská zátoka byla už kompletně vylidněná a já seděla s manželem u vody na rybách. Seděli jsme vedle sebe, mlčeli, vnímali jen přírodu a pozorovali pár hvězd na nebi. Bylo více méně pod mrakem a kolem desáté hodiny večer.

Najednou se na protějším břehu ve stráni začalo něco pohybovat. Zahlédli jsme to oba současně. Pozornost jsme tomu ale začali věnovat, až když to narostlo do velkých rozměrů.

Mířilo to k nám

Dalo by se to popsat jako něco, co se velmi rychle valí lesem a hlučně to oddychuje. Díky houbaření jsme ta místa důkladně znali.

Je to ostrý svah, který téměř nutí k chůzi po čtyřech, hustý les s velkými polomy a křovinami, sem tam vyčnívá kus holé skály, prakticky tam nejde ujít kus rovně.

Ta věc se tam ale pohybovala neuvěřitelně rychle, bez jediného zaváhání a nadměrně hlučně. Po chvíli se to začalo pohybovat rovnoběžně s břehem směrem k nám. A to jsme dostali strach.

Třásli jsme se strachy

Zhasli jsem svítilnu, stáhli jsme z vody svítící splávek a v absolutní tmě a tichu seděli. Já s loveckým nožem, manžel s ocelovým hrotem ze stojanu na pruty. Naslouchali jsme, jak se to něco valí lesem kolem zátoky směrem k nám.

Seděli jsme bez hnutí, neviděli si v té tmě na konec ruky a snažili se zachovat klid a racionálně vyhodnotit zvuky, které se ozývaly. Čím dál více se nás ale zmocňovala panika.

Utekli jsme

Nenapadalo nás totiž nic, co by to mohlo být. Funělo to a chrčelo. Naštěstí to pokračovalo do lesa a ne k nám. Čekali jsme, až to přestaneme slyšet, pak jsme naházeli věci do batohu a utíkali do chaty jako o život.

Hrůzostrašná noc

Hned druhý den za námi přijel můj bratr se svým psem a my ho přemluvili, ať nám tam Astora nechá. Na noc jsme ho uvázali před chatku, protože uvnitř být nesměl. Ve tři ráno nás vzbudil jeho zběsilý štěkot.

Vydali jsme se na obhlídku chaty s největším kuchyňským nožem v ruce, uklidňovali psa a přitom upřeně hleděli do tmy lesa. Nic jsme ale neobjevili. Nakonec jsme vzali Astora do chaty a šli spát.

Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme ráno, přímo kolem chaty, našli stopy něčeho opravdu velkého.

Mystická bytost?

Napadlo nás jen jediné rozumné vysvětlení, a sice, že to byl medvěd. Jenže v té době u nás toto zvíře údajně ještě nebylo. Pokud to nebyl medvěd, pak to musela být nějaká záhadná, možná dokonce mystická bytost. Koneckonců, na jižní Moravě jich je podle pověstí mnoho.

Jitka D. (67), Morava