V neděli po obědě jsem si kapku zdřímla. Probudil mě podezřelý šramot.
Nejšťavnatější třešně z vesnice. To byly ty moje. Bylo jich tolik, že jsem je nikdy nedokázala očesat. Nejmíň půlku stromu sežrali špačci, a já jim ji ráda nechala. Ten strom jsem měl ráda hlavně kvůli tomu, že zjara nádherně kvetl.
Třešně, které jsem otrhala, jsem beztak vesměs rozdala. Nedá se jich sníst moc, však víte, co by se stalo. A abych pekla bublaninu? Neměla jsem pro koho. Přece si pro sebe nebudu péct koláče, víte, kolik bych vážila?
K této třešni se váže příhoda, která změnila můj život, a musím říct, že k lepšímu. To bylo v létě před jedenadvaceti lety. Bylo po poledni, zrovna začaly prázdniny, představte si ospalou neděli. Přímo vybízela k tomu, aby si člověk po obědě zdřímnul.
To dělám ráda, neváhala jsem. Probudil mě šramot ze zahrady. Okno bylo pootevřené, a tak jsem ty divné zvuky dobře slyšela. Vyběhla jsem ven.
Ve větvích
Vzápětí jsem to uviděla. Toho zloděje ve větvích. Anebo spíš zlodějíčka. Chtělo se mi zasmát, ten výjev připomínal Ladovy obrázky, jenomže pak mě smích přešel. Chlapec se mě tak lekl, že spadl.
Přitom jsem nekřičela ani na něj nijak nehrozila, jen jsem se prostě neubránila úsměvu. Pokusil se vstát, ale nešlo to. V hrůze jsem zavolala sanitu. Přijeli brzy, ujistili mě, že chlapec bude v pořádku a zranění není nijak vážné. Opravdu se mi ulevilo.
Byl to malý Frantík ze sousedství. Zazvonila jsem na jeho tatínka, abych mu řekla, co se stalo. Zbledl jako papír, nakonec mě ujistil, že mě z ničeho neviní. Byl to obětavý, i když trochu zvláštní chlapík.
Kluka vychovával sám, protože jeho matka se jednoho dne, když byly malému dva roky, prostě sebrala, někam odešla a už se nevrátila. Tradovalo se, že jeho táta od toho dne zcela zanevřel na ženy. Že si k sobě žádnou nepustí. Ostatně pracoval v autoservisu, a tam na mnoho ženských nenarazil.
Buchty jako od babičky
Když se malý pacient vrátil, zazvonila jsem na jeho tatínka znovu, abych se zeptala, zda je vše v pořádku. Myslela jsem, že budeme opět hovořit mezi dveřmi, ale k mému úžasu mě pozval dál. Pacient s nohou v sádře už spokojeně seděl za stolem a pil čaj.
Dostala jsem také hrnek a ještě i buchtu. “Táta pekl,” pochlubil se kluk. Vyvalila jsem oči. V té době byl chlap, který peče buchty, naprostá rarita. Jedla jsem a upřímně chválila. Vyprávěla jsem, že sama nejsem moc šikovná kuchařka, že připálím i vodu na čaj.
Frantíkův tatínek na to polekaně poznamenal, že to tedy mám asi hlad. Vmžiku byl na stole talíř s gulášem. No co vám budu povídat, vaří mi dodnes.
Jitka M. (58), Mělnicko