Rozzlobily jsme záhadnou starou ženu a ta se nám tvrdě pomstila! Celou noc jsme bloudily v začarovaném lese!

Vyšly jsme si jen na malou, obyčejnou večerní procházku. Stal se z ní však krutý boj o přežití! Mě a moje dvě kamarádky před časem potkala jedna neuvěřitelná příhoda.

Víme, co jsme prožily

Kdykoliv ji někomu vyprávíme – ať už já, Eva nebo Jiřina – každý se nám směje, že si vymýšlíme. Nikdo nám nevěří. My jsme ale opravdu prožily noc plnou hrůzy, na kterou bychom nejraději zapomněly.

Víkend s kamarádkami

Já byla jediná z nás tří vdaná. Eva se rozvedla už dávno a zvykla si žít sama. Jiřina ještě stále řešila porozvodové komplikace. Rozhodly jsme se udělat si takovou menší dámskou víkendovou jízdu.

Vyrazily jsme na malou chatu, kterou Eva kdysi získala v rámci rozvodového dělení majetku.

Párkrát předtím už jsme na té chatě byly, ale protože se nacházela dost stranou civilizace a nebylo to tam moc pohodlné, spíš jsme se scházely ve městě nebo jezdily na výlety.

Procházka do nedalekého lesa

Bylo září, léto pomalu končilo, přicházely oblačné a deštivé dny. Ráno už teploty klesaly k nějakým pěti stupňům. V chatě byl ale naštěstí krb a my jsme se těšily, jak si posedíme u praskajícího ohně s lahví nějakého dobrého moravského vína.

Ještě předtím jsme se ale šly projít do blízkého lesa. Měly jsme za sebou více než dvouhodinovou jízdu v autě, tak jsme se potřebovaly protáhnout.

Přikrčená stará žena

Mohly jsme ujít asi necelé tři kilometry, když se pomalu začínalo stmívat. Tak jsme se na pasece obrátily a vracely se zpátky k chatě. Najednou Jiřina polekaně vykřikla. Vzápětí jsme já s Evou spatřily, čeho nebo spíš koho se polekala.

Na pařezu seděla přikrčená jakási stará žena. Pátravě si nás prohlížela. Vypadala dost strašidelně.

Vyčítala nám nezdvořilost

Opatrně jsme kolem ní prošly a chovaly jsme se, jako by tam nikdo nebyl. Už jsme byly k té ženě zády, když se ozval její hlas. Temným a skuhravým tónem nám začala vyčítat, že jsme ji nepozdravily. Ani jedna z nás se s ní nechtěla hádat.

Raději jsme přidaly do kroku, abychom od ní byly co nejrychleji pryč. Zaslechly jsme ještě, jak ta stařena zvolala, že nás proklíná.

Pěšina náhle skončila

Chtěly jsme po tomhle nepříjemném zážitku být v chatě co nejdříve. Věděly jsme stoprocentně, že jdeme správným směrem. O to větší bylo naše překvapení, když pěšina náhle končila a v cestě nám stálo husté křoví. Nepamatovaly jsme si, že bychom takovým místem vůbec procházely.

Jako kdyby se po ní slehla zem

Otočily jsme se zpátky a trochu se obávaly, že při návratu a hledání správné cesty znovu narazíme na tu starou ženu. Na výběr jsme ale neměly. Přišly jsme až k místu, kde jsme ji spatřily, ale už tam nebyla. Pařez, na které předtím seděla, byl prázdný. Nikde po ní nebylo ani vidu, ani slechu.

Nevěděly jsme, kudy dál jít

Rychle se stmívalo a my jsme se cítily bezradné. Ani jedna z nás netušila, kudy máme teď jít. Neměly jsme s sebou ani baterku. Mobil měla jedině Eva. Já s Jiřinou jsme své telefony nechaly v chatě.

Stejně by nám tu ale nebyly nic platné, protože les nepokrýval signál. Jedinou výhodou bylo, že světlem z mobilu mohla Eva alespoň trochu svítit na cestu.

Propadaly jsme panice

Zmocňovala se nás čím dál větší úzkost a panika. Jako první řekla nahlas Jiřina, že nás ta tajemná stará žena skutečně proklela a my se z lesa možná nikdy nedostaneme. Tehdy jsme ji ještě okřikly, ať zbytečně nestraší.

Přece není možné, aby někdo někoho jen tak proklel. Alespoň tím jsem se v duchu snažila samu sebe uklidnit. Moc to ale nepomáhalo. Po další hodině, kdy jsme stále bloudily lesem a marně hledaly cestu ven, jsme musely s Evou uznat, že má Jiřina možná pravdu.

Objevovala se záhadná světla

Scénář se opakoval stále dokola. Kdykoliv jsme narazily na nějakou prošlapanou cestu, přivedla nás do slepé uličky. Jiřina se začala psychicky hroutit. Musely jsme ji s Evou utěšovat.

Už byla temná noc a Evě došla baterie v mobilu, takže jsme už neviděly ani na krok.

Navíc se nám začala zjevovat různá záhadná světla. Bály jsme se je ale následovat. Eva podotkla, že by to totiž mohly být bludičky.

Stařeně jsme se omluvily

Nepřestávaly jsme hledat cestu ani potmě, ale brzy jsme začaly být vyčerpané. Ztratily jsme pojem o čase. Nakonec Evu napadlo, abychom se alespoň na dálku té stařeně omluvily. Začaly jsme nahlas volat, že nás naše nezdvořilost mrzí. Že jsme ji nechtěly urazit. A opravdu to po nějaké době zabralo!

Během dalších patnácti minut jsme došly na kraj lesa, právě tam, odkud bylo nejblíž do Eviny chaty. Už pomalu začínalo svítat. Nemohly jsme tomu uvěřit – v tom temném prostoru jsme strávily celou noc! Od té doby jsme do toho lesa už nikdy nevkročily.

Veronika D. (54), Liberec