Koupili jsme chatku se zahrádkou, ale od první chvíle nám na ni lezli vetřelci. Nebyli to zloději ani lidé bez domova, byli to duchové.
Naši malou chatičku jsme si pořídili v západních Čechách. Byla naše vysněná, měli jsme dvě malé děti a trávit s nimi čas v přírodě by bylo skvělé. Tu dřevěnou boudičku se zahradou jsme koupili za rozumnou cenu od nějakých Pražáků, kteří ji nechtěli.
Strom jsme si zamilovali
Měli svou mnohem větší a modernější chatu na Sázavě a tuhle skromnou, kterou postavili jejich rodiče, nechtěli. Zahrada byla docela velká, v koutě kadibudka, ale to nám nevadilo. V rohu zahrady stál obrovský ořech, který jsme si hned zamilovali.
Dcera viděla muže se ženou
Na zarostlé zahradě bylo vidět, že se o ni dlouho nikdo nestaral. Pustili jsme se s manželem do práce, ale bylo to nadlouho. Hned první víkend, co jsme tam přespávali, se stalo něco divného.
K večeru, když se začalo stmívat, přiběhla do kuchyně dcera Markétka se slovy: „Maminko, na zahradě je nějaký pán s paní a mají pejska!“ Říkala jsem si, že to budou nejspíš sousedi a jdou se seznámit. Když jsem ale vyšla ven, na zahradě nikdo nebyl.
Tři nehybné stíny
Ještě ten večer, když jsme seděli na terase s manželem u vína a děti spaly, najednou muž vyskočil a křikl: „Co tam děláte?“ Nikdo se neozýval. Mžourala jsem do tmy a Tonda povídá: „Stojí tam pod ořechem, jsou dva a mají psa!“
Chopil se vidlí, co byly opřené o dům, a oba dva jsme vyrazili k místu, kde stály nehybně tři stíny. Jak jsme se ale přiblížili, najednou jsme neviděli nic.
Postavy se stále vracely
Manžel svítil baterkou do různých zákoutí zahrady, ale nenašli jsme nikoho. Jenže po chvíli, když jsme už zase seděli na zahradě, tam byly zase! Situace se opakovala. Svítili jsme po celé zahradě, ale nenašli nikoho.
Ty postavy se zjevovaly dál, vždy při stmívání, v noci i brzy ráno jsem je viděla, když začalo svítat. Stály vždy na stejném místě.
Malý rodinný hrob
Jednou o tom manžel vyprávěl v hospodě a starousedlíci se rozpovídali. Manžel se tak dozvěděl, že na zahradě pod ořechem jsou zahrabané urny manželů, kteří chatku postavili – a taky tam pohřbili svého věrného psa.
„Třeba to jsou jejich duše a chtějí, abyste ty hroby obnovili a zapálili na nich svíčku!“ napadlo jednoho.
Jejich duše konečně nalezly klid
S Tondou jsme to zkusili. Pod ořechem jsem nasázela růže a další kvítí a postavili jsme lampičku, kterou každý večer, když jsme na chatě, zapalujeme. Od té doby se stíny už nikdy pod ořechem neobjevily.
Kateřina M. (58), Karlovy Vary