Byli jsme ti šťastní, kterým se léta dařilo. Najednou ale přišla rána. Scházelo opravdu málo a skončili jsme za hranou zákona.
Manžel pracoval ve velké společnosti, kde měl slušné postavení a nadprůměrný plat a sklony k žití „na vysoké noze“. Před deseti lety se rozhodl, že mi koupí bývalou hospodu a přebudujeme ji na hostinec s penzionem. Začátek byl velkolepý, jak se říká „kasa cinkala“.
S příchodem covidu, před pár lety, se však karta otočila. Tržby klesly na samotné dno. Nebylo na výplaty. Museli jsme sáhnout do rezerv. Báli jsme se, co s námi bude. Ten kritický podvečer se manžel vrátil domů.
Necítil se dobře a šel si lehnout. Řekl, ať mu dám dva dny a budou peníze. Duše se mi zachvěla neblahým tušením. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, co tou větou myslel, a kde ty peníze vezme. Ráno jsem si vzala volno, půjčila si od kolegyně auto a manžela sledovala.
Bujná fantazie?
Kam jede a s kým se sejde. Přijel do nedalekého města a pomalu sem a tam projížděl ulicí plnou drobných obchůdků. Poté vystoupil a tou ulicí podivně bloumal. Díval se do výloh obchodů, na dveře, sem tam vešel dovnitř… Pak mě to napadlo.
Bože, snad nechce některý z těch obchodů vyloupit?! Co ho to jen napadlo, přece nežijeme nikde na Divokém západě! Snažila jsem samu sebe přesvědčit, že mám jen moc bujnou fantazii. Ale čím déle jsem manžela pozorovala, tím více jsem tušila, že se nemýlím.
Je mi vděčný
Prokletý penzion! Naštěstí byl napsaný jen na mě. Je neuvěřitelné, co žena dokáže, když jde o rodinu. Měla jsem známého, který chtěl penzion odkoupit. Zbavím se ho! Budou peníze a já budu pracovat jako dřív. Hned jsem známému zavolala a domluvili jsme se.
Když se manžel vrátil domů, řekla jsem mu, co jsem udělala. Zuřil, několik dní se mnou nemluvil. Ale dnes je mi vděčný, přiznal mi, že opravdu uvažoval o loupeži. Teď by byl ve vězení.
Občas si sice posteskne, že jsme kdysi byli bohatí, ale teď jsme rozhodně klidnější.
Alena (64), Vysočina