Vzpomínáte si na Cestovní kancelář mládeže? Tak právě s tou jsme kdysi vyrazily, my tři kamarádky, za dobrodružstvím a v první řadě za tolik očekávanou láskou.

Pamětníci si možná vybaví, že za oněch časů existovala takzvaná CKM neboli Cestovní kancelář mládeže. Když mi bylo sedmnáct, cestovaly jsme pod jejími ochrannými křídly na Sázavu. Byly jsme tři holky a jely jsme tam s jediným cílem: najít si kluky.

Přes den jsme se couraly krajinou, sedávaly na jezu, padaly z loděk a chodily na pěší výlety po kolejích, ba i tunely, protože to bylo zakázáno, což nás bavilo. No ale hlavně jsme čekaly na večer, neboť to se v táboře CKM konaly diskotéky.

Jen vypravit se na tu slávu bylo o nervy. Vysypaly jsme všechny tři batohy, hrabaly se ve věcech a snažily se obléknout se co nejzajímavěji. Bylo to ale těžké, protože dobové obchody s oblečením nenabízely zdaleka vše, co bychom si přály.

Hezoun Jirka

Navzdory horečnému prohrabávání batohů to pokaždé skončilo stejně: náš trojlístek se nasoukal do minisukní, kratičkých až hrůza, a triček pokud možno s anglickými nápisy. Přehnaně jsme se nalíčily. A to už zazněla z diskotékového srubu svižná hudba.

Usedly jsme ke stolečku, objednaly si tři limonády, vedly zaujaté hovory, ač jsme se v řevu hudby neslyšely ani za mák, a předstíraly, že je nám vše, co se děje kolem, lhostejné. Seznámily jsme se všechny tři.

Michaela s vlasatým hromotlukem, připomínajícím medvěda, Jiřina s hubeňourem, který jí prakticky neustále vyprávěl o mamince (skutečně říkal maminka, nikoli máma) a já jako jediná s velmi hezkým a sympatickým klukem.

Bylo mu devatenáct a jmenoval se Jirka.

Asi zamilovaná

„Holky, jsem asi zamilovaná,“ vydechla jsem, když jsme se v chatičce ukládaly ke spánku. „Já teda ne, ten můj tanečník vypadá jako baribal,“ vzdychla Michaela. „Já teda taky ne,“ přidala se zachmuřená Jiřina.

„Koho by taky bavilo v jednom kuse poslouchat, že maminka umí nejlepší zemlbábu na světě?“ Shodly se, že mi závidí. Bodejť by ne. My jsme se s Jirkou procházeli parkem a on recitoval verše. Pozval mě i na loďku a do vinárny. Byla to láska.

Ale nestihli jsme se ani pořádně rozloučit, a když jsem odjížděla, věděla jsem jen, že se jmenuje Jirka a bydlí u Brna.

Říkala jsem si: Ach, kéž by mě vyhledal! A on mě pak doopravdy vyhledal. Viděla jsem ho. Byla jsem zrovna na zahradě, v teplákách, nenamalovaná, on stál s kamarádem na chodníku, a dodnes slyším, jak mu povídá: „Hele, ba ne. To není ona. Tamta byla hezčí.“

Lenka (56), Královéhradecko