Krátce po rozvodu jsem na nového muže ještě nebyla připravená, také to podle toho dopadlo. Musela jsem ho zkrátka potkat ve správný čas.

Když se mi rozvedli rodiče, zařekla jsem se, že já se nikdy nevdám. Ovšem, v průběhu let a s prvními láskami se mé postoje změnily. A tak jsem se krátce po maturitě vdávala.

Dalo by se říci, že jsem musela, jelikož jsem už čekala prvního syna. Já jsem ale také chtěla, protože jsem svého muže Františka měla ráda. Vdávat se neuváženě v tak mladém věku, má ale svá rizika.

O čem to vlastně mluvil?

Pět let po svatbě, krátce poté, co se nám narodilo druhé dítě, nám došlo, že si s Františkem nemáme už co říct. Přišel rozvod. Stalo se mi přesně to, co mé mamince, byla jsem rozvedená, se dvěma dětmi. Máma mě tehdy nabádala, že tak mladá nesmím zůstat sama.

A byť jsem o tom nechtěla ani slyšet, domluvila mi rande se svým kolegou z práce. „Je to štramák,“ říkala. A tak jsem se ocitla na rande se štramákem Standou. Pohledný byl, to ano. I zábavný a milý. Mně to v tu chvíli bylo ale fuk, stále jsem myslela na své rozpadlé manželství.

Seděli jsme v restauraci, Standa vyprávěl jednu historku za druhou a já se snažila poslouchat. Pořád jsem ale myslela na to, že v té samé restauraci jsme několikrát s manželem slavili mé narozeniny, pokaždé jsem dostala karafiát… ty vzpomínky byly silnější než já.

Zčistajasna jsem se rozplakala, uprostřed Standovy další vtipné historky, kterou jsem nevnímala.Nikdy nezapomenu jeho vyděšený pohled, ani na mé uvzlykané omluvy, ani můj následný úprk z restaurace. Na randění jsem ještě zjevně nebyla připravená.

Žila jsem další měsíce u maminky a hlavně se starala o syna a dceru. Bylo mi tak nejlíp. Jedno ráno mi máma z práce volala, že si zapomněla ešus na obědy, zda bych jí ho nezanesla.

Když jsem ešus předala a vydala se i dcerou v kočárku na cestu domů, náhodou jsem u vrátnice narazila na Standu.

Už nebrečím

Od té naší trapné schůzky jsme se neviděli, to setkání bylo tedy alespoň dobrou příležitostí, jak se mu pořádně omluvit. „Nic se nestalo,“ usmíval se. „Jdu na oběd, nechcete jít se mnou?“ Převzal kočárek a vyrazil do jídelny.

Tak jsem prožila nejkrásnější neplánovanou schůzku. A nebyla poslední. Se Standou jsme od té doby začali pravidelně chodit do kina, na procházky nebo na oběd. A já už jsem se nikdy nerozbrečela. Naopak, usmívám se s ním od rána do večera už téměř čtyřicet let.

Lada (65), Hradec Králové