Viděly jsme ji obě – já i moje matka. Objevila se na silnici před námi. Okamžitě jsme otočily auto a vrátily se zpět do jejího domku.
Moje babička Anička žije sama, děda před lety zemřel. Už má jen mě a mou maminku. Snažíme se za ní jezdit co nejčastěji. Ale už taky nejsme nejmladší. Když už ale za babičkou jedeme, většinou tam strávíme prodloužený víkend.
Před dvěma lety se stalo ale něco, na co s matkou nikdy nezapomeneme. Když jsme byly u babičky, nebylo jí dobře. Cítila se slabá. Jet k doktorovi odmítala, a tak jsme doufaly, že to odezní. Když jsme od ní odjížděly, zdálo se, že jí je lépe.
Maminka ještě babičce ve dveřích na rozloučenou řekla, že kdyby něco, ať hned zavolá. „Snad na to budu mít ještě sílu,“ pronesla babička s výrazem, ze kterého mě zamrazilo.
Modré světlo
Ještě nám zamávala z okna a my se vydaly na cestu domů. Svíral mě podivný pocit. Jako by se mělo něco stát. Už se stmívalo. V autě vládlo podivné ticho. Řídila jsem a mlčela. Maminka byla taky myšlenkami někde jinde. Cítila jsem, že si nechce povídat. Sotva jsme vjely mezi lesy, stalo se něco podivného.
V dáli jsme spatřily mlhavé světlo. Vypadalo jako velká modrá koule. Byla daleko, ale najednou, jako lusknutím prstů, byla pár metrů před námi. V tom mlhavém oparu jsem uviděla babiččinu tvář.
Moje matka zašeptala: „Můj bože!“ a pokřižovala se. „Že to byla babička!“ vykřikla jsem. „Musíme se vrátit!“ Maminka kývla hlavou a vypravila ze sebe jediné slovo: „Rychle!“ Otočila jsem auto a vyrazila zpět.
Babičku jsme našly ležet na zemi. Měla jsem naštěstí kurz rychlé pomoci, začala jsem ji oživovat, zatímco matka volala sanitku. Přijela během několika minut. Babička měla infarkt. Podle slov lékařů by zemřela, kdybychom se nevrátily.
Snažila se volat
Když jsme jí s maminkou později vyprávěly, co jsme v autě viděly, nebyla vůbec překvapená. „Já se moc snažila s vámi spojit. Byla jsem u nějakého tunelu. Byl tam děda,“ rozplakala se.
„Už mě vyhlížel, ale já ještě nechtěla. A tak jsem se snažila spojit myšlenkami s vámi. A vyšlo to!“ Nyní, když od babičky odjíždíme, vždycky na sebe v žertu mrkáme se slovy: „Kdyby něco, zjev se!“
Alena (50), Broumovsko