Třídní hezoun si s námi domluvil půlnoční setkání na hřbitově. Odvaha se mu ale vytratila, a tak místo sebe poslal kamaráda.
Odjakživa mám ráda hřbitovy. Čas se tu zastavil, nemá žádný význam. Sedávám na lavičce, poslouchám zpěv ptáků a přemýšlím o životě – nikde se tak dobře nepřemýšlí o životě jako právě na hřbitově.
Když jsem kdysi dávno chodila na střední školu, tuhle zálibu se mnou sdílela nejlepší kamarádka Hana.
Líbil se všem holkám
Právě na hřbitově jsme sdělily jedna druhé, že za nejhezčího spolužáka shodně považujeme Romana. „Ale co je to platný,“ hlesla jsem smutně, „ten by si o mě neopřel ani kolo.“ Hana mě napomenula, že takhle bych o sobě neměla mluvit.
Jenže to byla pravda. Vysoký, atraktivní blonďák, který nosil značkové oblečení. A já? Máma mi zrovna přešila svůj černý kabátek z mládí. Když jsem si ho oblékla a podívala se na sebe do zrcadla, rozbrečela jsem se.
Byla to výzva
V naší třídě se vědělo, že s Hanou věčně sedáváme na hřbitově a dlouze si tam povídáme. Zčistajasna se k nám o přestávce k mému úžasu vydal sám Roman, který se se mnou ani s Hanou zpravidla nebavil, a povídá: „Jít ve dne na hřbitov, to umí kde kdo.
Ale o půlnoci tam jde jen skutečný frajer.“ Pokrčila jsem rameny: „Klidně bych tam o půlnoci šla. Vůbec by mi to nevadilo.“
Sraz o půlnoci
Ve skutečnosti mi bylo jasné, že pokud budu nucena jít do sídla mrtvých, až budou hodiny na kostelní věži odbíjet půlnoc, umřu strachy. „Tak domluveno,“ zasmál se dlouhán. „Sejdeme se o půlnoci na hřbitově. Přijďte, holky, přesně, jinak se to nepočítá. Musí to být o půlnoci, to se probouzejí upíři.“
Přeběhl mi po zádech mráz. Byl listopad, uplakané dušičkové počasí. Už v pět hodin odpoledne tma jako v pytli. Pane bože, co si počnu? Taková hrůza! V půl dvanácté jsem se vyplížila ze dveří, Hana, ta vylezla oknem.
Sešly jsme se na konci ulice. Ves byla zalitá strašidelným měsíčním světlem. Pouliční lampy nesvítily, tehdy se úzkostlivě šetřilo. Měly jsme naštěstí každá baterku. Ještě že nebyl úplněk. Srpek zlatého měsíce visel na černé obloze a starostlivě nás pozoroval.
Vtípek, který nás sblížil
Když jsme dospěly ke hřbitovním dveřím a já vzala za kliku, Hana vykřikla: „Panebože, to nejde!“ A pak vzala nohy na ramena. Já jsem statečně vešla na hřbitov, ale zhasla mi baterka. Byl slyšet zvon. „Romane,“ zašeptala jsem, když jsem spatřila siluetu. „Nejsem Roman!“ zvolala děsivým hlasem silueta.
To už jsem pelášila ze hřbitova, zvony duněly. Nazítří se to vysvětlilo. Roman nikam nešel, dělal si z nás legraci, ničema. Poslal místo sebe Karla. Ten se nebál ničeho, ani svatby.
Brali jsme se o mnoho let později, ale naše známost začala oné půlnoci na hřbitově.
Anna D. (60), Kokořínsko