Měla jsem neradostné dětství, táta byl ničema, který mámu utrápil a ani ji pak nepřišel navštívit do nemocnice. Zničil nám oběma život. Přesto jsem se odhodlala.
Psycholožka říkala, že se mi uleví, teprve dokážu-li odpustit otci, protože do té doby budu v sobě nosit nenávist a bude mě to tížit. Povídám jí: „A víte, paní doktorko, jak je to těžké? Umíte si vůbec představit, co všechno nám s mámou provedl?“
Odvětila, ať si vezmu čokoládový bonbon, protože sladké uklidňuje. „Jak mu asi můžu odpustit?“ vedla jsem si zoufale svou. „Zničil mi život. Kvůli němu jsem se nevdala, bála jsem se, že bych si vzala někoho takového, jako je on.“
Odpověděla, že sezení pro dnešek skončilo a že bych neměla říkat, že jsem se nevdala, protože můj život ještě zdaleka neskončil. Je mi teprve čtyřicet, a kdoví? Třeba na mě někde za rohem můj ženich právě čeká.
Udělám, co chce máma
Myslela jsem na to stále. Táta byl, odpusťte mi ten výraz, padouch. Máma kvůli němu předčasně zemřela, já raději zůstala na ocet, protože jsem si říkala: lepší zůstat sama jako kůl v plotě než denně prožívat horor jménem manželství. Pak se mi zdál sen, máma v něm byla jako živá.
Stála v kytičkované noční košili před naším činžákem, a tou hubenou rukou, v nemocnici ji měla jako sirku, ukazovala směrem kdomu, v němž bydlel, lépe řečeno živořil, táta. To jsem nedokázala ignorovat. Je-li to důležité pro mámu, překonám se a udělám to.
Se zaťatými zuby jsem se vlekla do zchátralé čtvrti, jež mi naháněla hrůzu, stejně jako můj otec. Zazvonila jsem na příšernou díru, kterou nazýval bytem, ale nikdo neotvíral. Pro jistotu jsem i zabušila. Otevřely se protější dveře, objevil se žlutý špičatý nos jakési ježibaby.
Zaskřehotala: „Kdepak by byl doma, ten je v hospodě. Dluží mi čtyři stovky.“ Štěkla jsem, že nemám ani vindru, a zamířila do špinavé špeluňky přes ulici. Pochopitelně tam seděl. Vybavilo se mi celé dětství a počítala jsem do deseti, abych se uklidnila.
V této chvíli
Uvítal mě slovy: „Miluš, nepůjčila bys mi dvě kila?“ S povzdechem jsem usedla vedle něj a objednala si malinovku. Hlavou mi běželo, jak jsme ho s mámou vozily z hospody na dvoukoláku. Jak jí ukradl z kredence úspory – chtěla se poprvé v životě podívat k moři.
Jak za ní, když umírala v nemocnici, ani jednou nepřišel. A v jakém stavu se objevil na pohřbu – škoda mluvit. „Máš mě rád, tati?“ pípla jsem. Zhluboka se napil piva a bez rozmyšlení odpověděl:
„Mám. Jsi moje holka. A přál bych ti, aby ses jednou vdala, vím, že si to přeješ.“ Zvedla jsem se a zmizela. Chtěla jsem si ho uchovat v paměti v této chvíli, s tím, co teď řekl. Moc mi to pomohlo.
Miluše (61), Zlín
