Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Ty dvě malé děti se k sobě hrnuly a vyprávěly si o tom, že se znaly, když byly ještě velké.
Můj manžel vždycky tvrdil, že sny neexistují, že se mu nikdy v životě žádný nezdál. Tu noc, bylo to koncem června, dětem začínaly prázdniny a byl zrovna úplněk, když manžel náhle vyskočil uprostřed noci z postele.
Lekla jsem se, co se stalo. Milan se celý chvěl, vyšel na balkon a zapálil si cigaretu. Vyběhla jsem za ním.
Začal mi vyprávět, že se mu zjevil ve snu jeho bratr Pepík, který zemřel jako mladý, nebylo mu ještě ani čtrnáct let, a sdělil mu, že se vrací zpátky do rodiny.
Probírali jsme to s manželem snad hodinu, a ani jeden z nás jsme tomu příliš nevěřili. Vždyť to byl jenom sen. Ale shodou okolností v té době čekala dítě manželova sestra, moje švagrová. O podivném snu jsme se jí, ani tchyni nezmínili. Přišlo nám to nevhodné.
Tomáš je Pepík?
Švagrové se narodil chlapeček, který dostal jméno Tomáš. Čas utíkal, z chlapečka rostl šikovný a milý kluk. Když mu byly tři roky, šli jsme jednou společně celá rodina na hřbitov.
Bylo výročí Pepíkových narozenin, tchyně s tchánem chodili jeho na hrob každý rok, s malým Tomáškem to bylo ale poprvé. U hrobu Pepíka jsme se zastavili a zapálili svíčku.
Malý Tomáš se zadíval na fotku, co byla na náhrobku, a potom řekl něco, co nás všechny šokovalo:
„To jsem já!“ S manželem jsme se na sebe podívali. Viděla jsem, že si vzpomněl na ten sen. Brali jsme to jako mrazivou náhodu, výplod fantazie malého dítěte, byli jsme ale tak zaražení, že to z nás ostatní vycítili a nakonec vytáhli.
Dlouho jsme pak o tom snu rozprávěli. Tchyně se chtěla malého Tomáše různě ptát, ale švagrová s tím nesouhlasila. Že prý budeme klukovi blbnout hlavu. Tak jsme nakonec dospěli k závěru, že to byla nejspíš zase jen náhoda.
Poznala ho
Po dvou letech k nám ale přijela na návštěvu moje mladší sestra se svou pětiletou dcerou Lindou. Když holčička uviděla našeho Tomáše, rozběhla se k němu a objala ho. A řekla mu Pepíku!
Marně jsme jí to jméno vymlouvali, tvrdila, že to je Pepík, že to ví určitě, protože ho učila v 1. třídě.
Pepík měl v první třídě učitelku, starou a moc hodnou paní, která se v něm viděla. Jeho tragická smrt ji tehdy hodně zasáhla. Den po rodinné sešlosti jsme šli opět všichni na hřbitov. Když Linda uviděla fotku Pepíka na náhrobku, vykřikla:
„Vždyť jsem říkala, že to je Pepík a ne Tomáš! Tak jim to řekni, Pepíku!“ Otočila se na synovce. Ten jen mávl rukou. Celý zbytek víkendu, co u nás moje sestra byla, si spolu ty dvě děti jako velcí spiklenci povídali.
Jakmile jsme se ale my, dospělí, přiblížili, zmlkli a začali si hrát se stavebnicí. Setkali se snad neteř a synovec v minulých životech? Možná že ten sen, který se manželovi zdál, nebyl snem.
Od té doby se o podobné věci hodně zajímám a věřím tomu, že smrtí člověka všechno nekončí.
Anna (59), Benešov