Na hřbitově se mi zjevoval muž, který chtěl předat zprávu! Bála jsem se, že na adrese, kam mě poslal, mě budou mít za blázna.

Návštěvy hřbitova ve mně vyvolávaly stísněný pocit už od dětství. Nikdy jsem tam nechodila příliš ráda. Na Dušičky to však bylo povinností. Rodinný hrob patřil k těm nejstarším a ležel na samém konci hřbitova až u zdi. Málokdy tam svítilo plně světlo. Místo se nacházelo ve stálém šeru, což jenom zdůrazňovalo strašidelný dojem.

Rodiče mi odešli brzy

O rodiče jsem přišla celkem brzy. Otec zemřel na infarkt ještě dříve, než jsem nastoupila na střední školu. Maminka se sice dočkala toho, že jsem si našla báječného muže, vdala jsem se a měla syna a dceru, ale dlouho si svá vnoučata bohužel neužila.

Krátce po narození mé dcery diagnostikovali mamince rakovinu. Zákeřná nemoc postupovala rychle. Mé mladší dcerce Ivetě byly pouhé tři roky, když se maminka odebrala na věčnost. Na hřbitov jsem proto od té doby chodila pravidelně.

Někdy sama, jindy s manželem nebo s některým z dětí. Nad pocitem nejistoty, který jsem v zapadlém koutě hřbitova vždy měla, pokaždé zvítězily vzpomínky na mládí a přetrvávající láska k rodičům.

Vzpomínala jsem na krásné chvíle

U hrobu rodičů byla stará dřevěná lavička, na kterou jsem se vždycky posadila a v duchu vzpomínala na své krásné dětství. Pak jsem za rodiče zapálila svíčku a vydala se domů.

Obklopovalo mě podivné ticho

Nikdy se mi na hřbitově nestalo nic záhadného nebo hrůzyplného. Až před dvěma roky jsem prožila nečekaně strašlivé chvíle. Toho dne jsem přišla na hřbitov krátce před zavírací hodinou. Byl podzim, stmívalo se už brzy.

Měla jsem s sebou svíčky, které jsem chtěla na rodinném hrobě zapálit, chvilku tam postát a pak rychle spěchat domů. Zdálo se mi, že tentokrát na hřbitově panuje nějaké podivné ticho, ještě tísnivější než kdykoliv předtím.

Navíc bylo umocňované tím, že začalo slabě mrholit a pofukovat. V rohu u našeho hrobu byla už skoro tma. Zapálila jsem svíčky a najednou se mi zdálo, že za mnou někdo stojí.

Za mnou se ozval hlas

Nejprve jsem se bála otočit. Teprve když se ozval tichý pozdrav, obrátila jsem se. Spatřila jsem, že za mnou stojí nějaký člověk. V tom šeru působil skoro nezřetelně a mlhavě.

V první chvíli jsem si pomyslela, že je to nejspíš někdo, kdo stejně jako já přišel na hřbitov zapálit svíčku.

Pak se ta postava ke mně naklonila a já ucítila podivnou vůni zetlelého listí. Muž něco šeptal, ale nebylo mu rozumět. Až po chvíli jsem rozeznala jednotlivá slova.

Žádal mě o pomoc

Sděloval mi, že mám jet na druhý konec města, kde bydlí jeho dcera, a vyřídit jí, že prosí o odpuštění. Má někdy zavítat k jeho hrobu. Prý by si to moc přál.

Tyto věty opakoval přízrak několikrát po sobě společně s adresou, zatímco mně se třásla kolena a neměla jsem daleko k mdlobám.

Jako kdyby se rozplynul

Postava přede mnou se po chvíli najednou začala ztrácet, až byla úplně pryč. Jako kdyby se rozplynula. Musela jsem se posadit na nedalekou lavičku. Zhluboka jsem dýchala a trvalo několik minut, než jsem se vzpamatovala. Kolem mě už panoval naprostý klid.

Mezitím už se úplně setmělo a hřbitov ozařovala jen plápolající světla svíček. Na nic jsem nečekala. Vstala jsem a rychle zamířila k východu. V té chvíli jsem nevěděla, jestli ještě někdy budu mít vůbec odvahu se na hřbitov vypravit.

Počkal, až budu sama

Uběhlo pár týdnů a přišel den, kdy by moje maminka slavila narozeniny. Nechtělo se mi, ale bylo správné, abych na hřbitov šla. Odmítala jsem však jít sama, tak jsem s sebou vzala syna a manžela.

U rodinného hrobu jsem stála se staženým hrdlem, ale k ničemu podivnému nedošlo. Při další návštěvě jsem vzala zase dceru, ale žádný přízrak se už neobjevil. Teprve když jsem za dva měsíce byla u hrobu opět sama, situace se opakovala.

Dala jsem slib

Tentokrát už jsem nebyla tak vyděšená, a tak jsem tomu zjevení slíbila, že udělám, co po mně chce. A skutečně jsem to měla v úmyslu, protože jsem byla zvědavá, co za tou záhadou vězí. Druhý den jsem se vydala na adresu, kterou mi ten přízrak sdělil.

Připadala jsem si trochu jako blázen a bála jsem se, že mě tam i takto budou brát. Zaparkovala jsem na cestě před domem, vylezla z auta a nejprve se chvíli rozhlížela kolem sebe a sbírala odvahu. Nakonec jsem vyrazila po cestičce k domu a dvakrát krátce zazvonila na zvonek.

Pro klid jeho duše

Otevřela mi žena asi ve věku mé dcery. Byla sympatická a usmívala se na mě. Začala jsem jí opatrně vyprávět, co se mi na hřbitově přihodilo. Žena poslouchala a krev se jí vytrácela z tváří. Celá pobledlá mi pak řekla, že její otec zemřel před dvěma lety.

Stalo se to náhle a nestihli se usmířit – pět let předtím spolu nemluvili kvůli velké hádce.

Ona byla jen na pohřbu, ale k otcovu hrobu nikdy nepřišla. Viděla jsem, že mi opravdu věří. Slíbila, že na hřbitov půjde. Rozloučila jsem se a měla jsem pocit, že jsem udělala něco užitečného, i když za tím stály tajemné síly. A pokud jde o moje další návštěvy na hřbitově, tak všechny už proběhly v klidu.

Naďa S. (61), jižní Čechy