Ta písnička o rozkvetlých lípách mě jako holčičku dojímala. Vzpomněla jsem si na ni i mnohem později v dospělosti, a to mi mohla její slova srdce utrhnout.

Tu písničku milovala moje babička, moje maminka a kdysi i já. Zpívala ji, pokud si dobře pamatuji, Jarmila Veselá. Byla to píseň plná naděje, vyprávěla o dívce, která čeká na svého milého. Ten je bůhvíkde, ale zřejmě se vrátí – až rozkvetou lípy.

Jako malá jsem si ji ráda prozpěvovala, později jsem na ni zapomněla, bylo přece tolik, tolik modernějších písniček. Znovu se mi vybavila, když jsem už byla dospělá, mladá žena, seznámila se s jedním mladíkem a měla ho plnou hlavu.

Za normálních okolností bychom se asi vzali. Byla to láska jako z romantického filmu. Ale co jsou to normální okolnosti? Nic takového zřejmě ani neexistuje. Otevřely se hranice a všichni se hrnuli mrknout se, jak to vypadá v kapitalistické cizině.

Hořká pilulka

A tak místo abych přemýšlela nad veršíkem na svatební oznámení, stáli jsme proti sobě jako dva cizinci. Odkašlala jsem si a vydechla: „Takže… na jak dlouho odjíždíš?“ Pokrčil rameny: „No, jak bych to řekl. Jsem povahou tulák. Volají mě dálky.“

Znělo to jako úryvek z písně Michala Tučného. „Nevěděla jsem, že jsi tulák,“ vysoukala jsem ze sebe. Pracoval jako elektrotechnik a o tom, že by ho volaly dálky, se nikdy nezmínil. Byla to hodně hořká pilulka. Místo svatby loučení. „A kam vlastně jedeš?“ zněl můj další dotaz.

Nevěděl, mínil, že ho povede instinkt. Pomyslela jsem si něco o zastydlé pubertě. Zářily mu oči. Díval se na mě, ale už mě neviděl. Byla jsem ho vyprovodit na nádraží s úmyslem položit mu třetí, tu nejdůležitější otázku.

Nechala jsem ji na poslední chvíli, protože jsem se bála odpovědi. „Kdy se vrátíš?“ vykřikla jsem směrem k okýnku, z něhož mi mával. Vlak zaskřípal, už se rozjížděl. „Vrátím se pro tebe!“ zavolal.

Čekanka

Nezbývalo než čekat. Jaro uteklo jako voda, začátkem léta se vdávala moje nejlepší kamarádka. Když jsem jí se slzami v očích blahopřála, objala mě a pošeptala mi: „Jaruško, je mi to tak líto.“ Zpočátku občas napsal, ale dopisy se proměnily v pohlednice.

A co bych časem dala aspoň za ty pohlednice! Těžko vylíčit tu bolest. Další a další kamarádky se vdávaly. Máma si začala dělat starosti, říkala mi čekanka. „Ten už se nevrátí a ty si tady vypláčeš oči,“ bědovala.

A tehdy jsem si vzpomněla na písničku Až rozkvetou lípy. V rádiu ji nehráli, byla příliš staromódní, ale vybavila se mi i slova. Lípy rozkvetly bůhvíkolikrát, a já byla sama. A že se mi stýská, už se nedovíš – zpívá se tam. Tak to i bylo. Už jsme se nikdy nepotkali.

Jaroslava (59), Ostrava