V lese ke mně najednou přiběhla podivná žena se zraněným dítětem. Pomohla jsem mu, pracovala jsem totiž jako sestra. Pak záhadně zmizeli.
Stalo se to v dobách ještě před sametovou revolucí, já byla mladičká zdravotní sestra a pracovala v nemocnici. Tehdy jsem jela za svou kamarádkou na chalupu jejích rodičů.
Měly jsme tam sraz, pět holek, spolužaček si tam užívalo volna a hlavně nezapomenutelných chvil, kdy jsme byly ještě všechny svobodné a bezdětné.
Přes den jsme vyrážely k rybníku se koupat a večer seděly v místní hospůdce a okukovaly místní kluky. Nebylo ale o co stát. Tak jsme se po setmění přiloudaly na chalupu s lahví vína a povídaly si. Už nevím, koho to tehdy napadlo, že se vydáme na maliny.
Jana, které chata patřila, nám totiž líčila, jak jich nedaleko rostou v lese celé plantáže.
Oči jako lasery
Malin bylo hodně. Mě to trhání ale nebavilo. Vzdálila jsem se a seděla poblíž na pařezu. A najednou se to stalo. Mezi stromy se objevila žena. V náručí měla malé dítě. Přiběhla ke mně a upřela na mě prosebně své oči. Byly pronikavě modré jako dva lasery.
„Můj syn,“ vydechla. Chlapec se celý třásl, měl ošklivou ránu na noze.
Byla jsem posedlá svou prací a nosila při sobě neustále nějakou dezinfekci, obvaz, léky proti bolesti. Co kdyby se něco stalo? Okamžitě jsem dala chlapci napít vody, prášek na bolest a pustila se do ošetření rány. Byla jsem hrdá na to, jak skvěle jsem dokázala nohu obvázat.
Chlapec už neplakal, díval se na mě pronikavýma očima, až jsem měla pocit, že se mi usadil v hlavě. Divné dítě, pomyslela jsem si. „Ano, můj chlapec je trošku jiný,“ odpověděla mi na mou myšlenku jeho matka. Můj divný pocit z těch dvou tím ještě zesílil.
V tu chvíli se ozvalo volání holek. Hledaly mě.
Křikla jsem směrem k nim, že už jdu. Pak jsem se otočila zpět k té matce s dítětem. Byli pryč. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nemohla to pochopit. Holky mi můj příběh nevěřily.
Byly přesvědčené, že jsem si to vymyslela, abych zdůvodnila svou neúčast na trhání malin.
Splatím vám svůj dluh…
Čas běžel, já se vdala, měla rodinu a děti. Podivný zážitek zapadl do zapomnění. Před rokem se mi ale stalo něco hodně divného. Moje srdce už není v pořádku a lékaři došli k názoru, že musím dostat umělou chlopeň. Moc se ale obávali komplikací, měla jsem vysoký tlak, cukrovku, různé alergie.
Přesto jsem do toho velkého rizika šla. Přišel den operace a narkóza. Jako ve snu se najednou u mě zjevil muž s bílým obličejem a pronikavě modrýma očima. Vzal mě za ruku, usmál se a povídá: „Tak se zase vidíme!
Musím vám splatit svůj dluh, jak jste mi v lese pomohla! Bude to dobré, budete tu žít pro své vnuky i pravnuky!“
Když jsem procitla po operaci, byli lékaři náramně spokojení, jak se úkon vydařil a moje tělo bylo statečné. Žádné komplikace nepřišly, obavy se nepotvrdily. Propustili mě domů brzy. U mě se pak sešla celá rodina – děti i vnuci.
Dívala jsem se na ně šťastná, protože jsem věděla, že tu ještě nějaký čas budu, abych se dočkala i svých pravnuků. Jak mi slíbil muž ze sna. Jen si říkám – jak jsem za těch padesát let zestárla, zatímco on vypadal na třicet!
Anna (72), Zlínsko
