Otec byl agresivní alkoholik, který nás všechny bil. Své sourozence jsem bránila vlastním tělem. Matka nebyla schopná nic řešit.
Nepamatuji si, že by mě otec někdy pohladil nebo řekl laskavé slovo. A stejně tak tomu bylo i u mých mladších sourozenců. Byli jsme rádi, když nebyl doma. Matka byla málomluvná, odměřená. Zlá ale rozhodně nebyla.
Vstávala brzy ráno do práce a po práci chodila uklízet. Otec totiž výplatu propil a ještě dělal dluhy.
První příležitost
Musela jsem se postarat nejen o sourozence, ale také o domácnost. O zvířata, co jsme měli, uvařit, uklidit. Na vesnici, kde si lidé vidí do talíře, se naše rodinné problémy neutajily.
Mnohokrát mě nabídla některá ze spolužaček, abych šla přespat k nim domů, ale já vždy odmítla.
Přece jsem nemohla nechat sourozence s tátou samotné! V šestnácti jsem skočila po první příležitosti, která se mi naskytla. Potkala jsem kluka, který byl příjemný a líbil se mi a já jemu. Přišla jsem do jiného stavu a on se své zodpovědnosti nezřekl.
Byla to pro mě velká šance utrhnout se z dramatického prostředí svého domova. Trvalo mnoho let, než jsem se svého traumatu z dětství zbavila. Osud mě odměnil za všechno, čím jsem si prošla.
Můj první kluk, který se stal mým manželem, je tím nejúžasnějším chlapem na světě.
Cítila jsem se šťastná. Po otci se mi nestýskalo, vytěsnila jsem ho ze svých vzpomínek. Zajímal mě pouze osud sourozenců a byla jsem ráda, že si i oni našli dobré partnery a odešli brzy z domova.
A matce? Té jsem nedokázala ani po letech odpustit naše strašlivé dětství a to, že nás neuměla bránit a situaci řešit. Neštěstí ale, jak se říká, nechodí po horách, ale po lidech.
Starší syn utrpěl těžký pracovní úraz. Snacha musela pracovat, my měli s manželem na svých bedrech velkou farmu a náhle se museli postarat o malou vnučku. To se nedalo zvládnout. Tehdy přišel můj skvělý manžel s myšlenkou: „Vezmeme sem tvou mámu. Táta už nežije, je roky sama!“
Máma je jen jedna
Ta myšlenka mě rozzuřila. Nechtěla jsem ji už nikdy vidět. Manžel mě ale nakonec přesvědčil. Matka se chopila péče o svou pravnučku bez řečí. A vykonávala ji dobře. Nedalo se jí vytknout nic. Celé dny jsme kolem sebe chodily a nemluvily. Až přišla chvíle, kdy jsme mámu přestali potřebovat.
Blížil se čas, kdy se měla vrátit zpátky domů. U slavnostního oběda se tehdy sešla celá rodina. Po jídle nastala náhlá pauza mlčení. Napětí ve vzduchu rozčísl svým basem můj úžasný chlap:
„Miláčku, nebylo by lépe, kdyby tvoje matka už u nás zůstala navždycky? Svou rodinu má přece tady!“ Dnes jsem ráda, že svou mámu doma mám, a co více, konečně se spolu dokážeme nejen bavit, ale i smát.
Naděžda (59), Strakonicko