O synovi jsem dlouhá léta neslyšela, protože zpřetrhal naše kontakty. Díky setkání s tajemnou ženou na hřbitově jsem ho zase spatřila.

Před několika lety jsem si prošla peklem. Po smrti manžela jsem se hodně ošklivě pohádala se synem, který pak nadobro zmizel z mého života. Dlouhé roky jsem po něm marně pátrala.

Až teprve podivné setkání u manželova hrobu před čtyřmi lety mi k synovi znovu otevřelo cestu.

Vycházeli spolu

S manželem Jaroslavem, který už bohužel nežije, máme syna Aleše. Nikdy s ním nebyly problémy. Ani v době jeho dospívání nás nijak moc netrápil nějakými výstřelky. Celý život jsme spolu vycházeli bez problémů a myslela jsem si, že máme dobré vztahy. To se však změnilo právě po manželově smrti.

Odjel neznámo kam

Těsně po manželově pohřbu jsem se s Alešem ošklivě pohádala. Následně se mnou zpřetrhal všechny kontakty a zmizel mi ze života. Neviděla jsem ho několik dlouhých let. Dokonce jsem si myslela, že už je mrtvý, protože nebyl k sehnání.

To až ta podivná žena, kterou jsem jednoho dne potkala na hřbitově, mi ukázala, že je v pořádku.

Zloba místo opory

Manželova smrt přišla velmi nečekaně a zlomila nejen mě, ale i našeho syna Aleše. Jenže se zachoval úplně jinak, než bych v takovou chvíli čekala. Předpokládala jsem, že bude truchlit stejně jako já a že si budeme navzájem oporou, ale to se nestalo.

Aleš byl na mě zlý a nadával mi. Netuším proč a kde se v něm ta zloba či nenávist vůči mně vzaly. Pak jednoho dne zmizel a já nevěděla, kde je. Nepomohla mi ani policie. Ta tvrdila, že je asi za hranicemi.

Nebyl k nalezení

Já ve svém hledání nepolevila, ale k ničemu to nevedlo. Po několika letech jsem ztrácela naději. Postupně jsem se smiřovala s tím, že už svého syna nikdy neuvidím. Neměla jsem pro co žít. Možná tak pro našeho stařičkého psíka Koudyho, který sotva viděl a slyšel.

Dokud jsem chodila do práce, tak jsem svoji samotu ještě zvládala, ovšem po odchodu do důchodu jsem měla pocit, že to nedám. Přepadaly mě bolestné vzpomínky, které střídaly smutek a deprese.

Odpoledne na hřbitově

Začala jsem každý den chodit za manželem na hřbitov. Brala jsem si s sebou svačinu. Usadila jsem se k jeho hrobu a byla jsem schopna u něj strávit celé odpoledne a mluvit na něj. Po čase jsem si dokonce vsugerovala, že mi odpovídá. Nejvíce jsem mluvila o našem synovi, který mi tak moc chyběl.

Už jednou jsem si všimla, že se hřbitovem prochází nějaká žena. Podle všeho byla o dost mladší než já. Byla zahalená do dlouhého rudého kabátu. Nedala se přehlédnout. Byly chvíle, kdy stála schovaná za stromem a pozorovala mě. Nemohla jsem ji dostat z hlavy.

Dokonce mě i napadalo, jestli to třeba není manželova milenka, která chodí tajně truchlit na jeho hrob.

Oslovila mě

Jednoho podzimního večera mě přemohl velký smutek, protože ten den měl náš syn Aleš zrovna narozeniny. ,,Vždyť já ani nevím, jestli žije. A pokud jo, nevím, kam mu zavolat nebo poslat pohled,“ plakala jsem manželovi u hrobu.

V ten okamžik ke mně přistoupila ta žena v rudém kabátě. ,,Žije,“ špitla do ticha. Zvedla jsem k ní hlavu a jen na ni mlčky hleděla. ,,Prosím?“ zeptala jsem se nesměle. ,,Váš syn žije,“ zopakovala a dál nehnutě stála. ,,Jak to víte? A kdo vůbec jste?“ vysoukala jsem ze sebe a utřela jsem si slzy.

,,Nezáleží na tom, kdo jsem, ale co vám mohu ukázat,“ odvětila a vyzvala mě, abych si stoupla. ,,Jak byste o mém synovi mohla něco vědět? Vždyť ho ani neznáte,“ odsekla jsem a chystala se k odchodu. Jenže žena mě zastavila a pevně mě vzala za ruku.

Jako bych viděla film

Jak mě chytla, projel mnou blesk, nebo mi to tak alespoň připadalo. Možná šlo spíš o nějaké světlo, které když zhaslo, viděla jsem obraz. V něm figuroval Aleš. ,,Žije!“ vykřikla jsem a dál se ženy držela za ruku. Následující minuty jako kdyby se před mýma očima odehrával film.

Viděla jsem, že syn bydlí v nějakém starém domě – podle krajiny a architektury domů to vypadalo na Velkou Británii. Takové ty jejich viktoriánské domy. ,,Chci vidět víc,“ zašeptala jsem, ale to už mě ta žena pustila. ,,Jak jste to dokázala?“ ptala jsem se udiveně.

Už jsem ji neviděla

Žena upřela své oči do mých. ,,Víc ukázat neumím. Musí vám stačit to, že váš syn žije a že je v pořádku,“ řekla a odešla. Na tom hřbitově jsem ji pak už nikdy nespatřila. Já tam chodila další měsíce den co den, ale už jsem ji tam nepotkala.

Návrat domů

Uběhlo dalších několik let, až mi jednoho dne syn zaťukal na dveře. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zaplavila mě vlna štěstí, když jsem ho uviděla, a pevně jsem ho objala. Po letech jsme se znovu shledali a začali na našem vztahu zase pracovat.

Po čase mi řekl, co ho donutilo přiletět. Byla to vidina, že po něm velmi truchlím a jsem opuštěná. Věřím, že to nějakým způsobem zařídila právě ta žena v rudém kabátě.

Marcela K. (74), Ústí nad Labem