Dodnes mívám mrazení, když si uvědomím, že chybělo jen málo a svého Vladimíra jsem nemusela nikdy potkat. Za to, že jsme spolu, vděčím rozmařilosti mé kamarádky.
Martina, moje kamarádka a spolubydlící na internátu, byla opravdu krásná holka, které leželi kluci u nohou. Moc dobře si to uvědomovala a taky se podle toho k nim chovala. Nikdo jí nebyl dost dobrý a každého po chvíli odkopla. O to víc mě překvapilo, když se jednoho dne rozhodla, že si podá inzerát do seznamky.
Romantik z Brna
Vůbec jsem nechápala, proč to dělá. Zrovna ona neměla tohle vůbec zapotřebí. Pár kluků se jí ozvalo, některým odepsala, jiným ne. Mezi dopisy byl i jeden hodně zvláštní. Psal ho jakýsi Vladimír z Brna. Bylo vidět, že to bude hodný a citlivý kluk. Na těch pár řádcích se Martině úplně otevřel.
Ona to ale nebyla schopná ocenit, všem jeho slovům se vysmívala a předčítala je nahlas ve třídě. Bylo mi toho kluka líto, a protože mi bylo jasné, že mu Martina rozhodně nemá v plánu odepsat, udělala jsem to za ni. Z původně nevinného dopisování se ale po čase stala romantická korespondence.
Srdci se nedá poručit
Vladimír se do mě zamiloval, ale myslel si, že jsem Martina. Jenže k té já měla hodně daleko. Zatímco ona byla vysoká krásná brunetka s hlubokýma černýma očima, já byla průsvitná blondýnka s pihami na nose. Čím déle jsme si dopisovali, tím víc mě bolelo srdce. Věděla jsem, že se s mým Vladimírem nikdy nebudu moc potkat. Jenže osud měl s námi docela jiné plány.
Nečekaná návštěva
Jednoho dne odpoledne na zvonek internátu zazvonil vysoký mladý muž. Vychovatelka ho pustila dovnitř a zatímco čekal dole v chodbě, volala Martině, že má návštěvu. Mně na tom nebylo nic divného, protože podobných návštěv měla moje kamarádka denně několik.
Tentokrát to ale proběhlo jinak. Martina se po chvíli vrátila zpátky do pokoje neuvěřitelně rozčílená a hrozně nadávala. Na můj dotaz, co se vlastně stalo, řekla, že za ní přijel nějaký šílenec až z Brna.
Že ji chtěl hned líbat a objímat a blábolil něco o slíbené procházce na břehu řeky. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Bylo to jasné. Ten vysoký mladý muž byl můj Vladimír. Netušil ale, že Martina není ta dívka, která si s ním po celou dobu píše.
Musela jsem s pravdou ven
Mobily jsme v té době neměli, takže jsem neměla jak Vladimírovi situaci vysvětlit a musela jsem se spoléhat na to, že si za pár dní přečte můj dopis. Než jsem ale stačila své psaní poslat, přišlo mi jedno od něho. Hodně zmatené a plné bolesti. Musela jsem s pravdou ven. Nešlo to jinak.
A tak jsem napsala dopis, kde jsem to svému milému všechno vysvětlila. Psala jsem mu, jak mě jeho dopisy zaujaly, a chtěla jsem, aby na ně dostal odpověď. A také jsem mu napsala, že se to ale všechno nějak zvrtlo a já se do jeho řádků bezhlavě zamilovala.
Zamiloval se do mých slov
Svěřila jsem mu i svůj strach, že bych se mu nelíbila, proto jsem se raději vydávala za překrásnou Martinu. Byla jsem přesvědčená, že už se mi nikdy neozve. Za týden ale přišla k mému překvapení odpověď. Vladimír mi psal, že jsem hloupá, když jsem ho tolik podcenila. Že mi ale odpouští, protože i on se zamiloval do mých dopisů, ne do fotky, na níž byla Martina.
Navrhla jsem mu, že se příští měsíc musíme vidět, abychom si všechno vyříkali a zjistili, jak to s námi bude dál. Naštěstí souhlasil, a tak jsme se o několik týdnů později sešli na břehu Labe v Poděbradech, jak jsme si kdysi slíbili.
Dělila nás obrovská dálka
Bylo to zvláštní setkání. Oba jsme byli hodně nervózní. Tréma z nás naštěstí ale po pár minutách opadla a my se naprosto nenuceně bavili dlouhé hodiny. Jakmile se přiblížila hodina jeho odjezdu, zesmutněla jsem.
Dělila nás totiž obrovská dálka. To byla věc, kterou jsem si po celou dobu našeho dopisování neuvědomovala. Vladimír mi ale slíbil, že to zvládneme a že po střední škole se chystá na vysokou do Prahy, takže si budeme zase o něco blíž.
Dva roky psaní
Byla jsem nadšená a doufala, že na mě v Brně nezapomene. A nezapomněl. Další dva roky jsme si ještě psali a navštěvovali se v našich vzdálených městech. Po maturitě jsme se ale dočkali. Vladimír se stěhoval v srpnu do Prahy na internát a já si tam našla práci. Našemu vztahu už nic nebránilo.
Konec jako z pohádky
Letos to bude už třicet let od našeho prvního dopisu a musím říct, že jsem od té doby nelitovala ani jediné řádky, kterou jsem svému milovanému muži kdy poslala. To, co začalo dost nešťastně, nakonec skončilo jako pohádka.
A Martina? Ta se bohužel nepoučila. Dnes je z ní dvakrát rozvedená bezdětná paní, která se utápí ve své samotě a sebelítosti. Kdo ví, možná kdyby tenkrát odepsala Vladimírovi ona, mohla být teď šťastně vdaná…
Lenka B. (46), Praha
