S manželem jsme se jednoho dne pustili do malování chaty, kterou jsme si na stáří pořídili. Poté, co jsme sundali ze stěn obrazy a kříž, začaly se dít v domě podivné věci.

Před patnácti lety jsme si s manželem Ivanem koupili starší chatu.

Vytoužená chata

Moc jsem se těšila, jak v ní strávíme stáří. Příliš oprav si chata nežádala, takže jsme ji mohli začít používat hned, jak nám dal majitel klíče. Chata stála na pozemku, kde se nacházel i starý mlýn.

Už roky ho nikdo nevyužíval, ale jeho mohutná stavba přidávala celému objektu na kráse. Dokud jsme s manželem chodili do práce, na chatu jsme jezdili jen v létě.

Okna se otevřela

Po odchodu do důchodu jsme tam začali trávit mnohem více času. Ivan proto přišel s návrhem, abychom vymalovali přízemí. Museli jsme sundat obrazy a kříž, který visel u schodiště. První noc, kdy byl kříž dole, se stalo něco podivného.

Ač byl červen a noci teplé, zničehonic se otevřela okna a do domu vnikl velmi chladný vítr. Vytáhlo nás to z postelí. V jednu v noci jsme běhali po chalupě a zavírali okna. „Co to bylo? Vždyť venku nefouká,“ dumal nad tím manžel.

Barva se vpíjela

Druhý den jsme hned od rána pokračovali v malování. Na místě, kde visel kříž, vůbec nedržela barva. Zkoušeli jsme to natřít snad stokrát, ale barva se vždy velmi rychle vpila do stěny. Zůstával tam flek, který nešel přemalovat. „To je tedy záhada. Je to jediné místo, které nejde překrýt,“ rozčiloval se manžel.

„Tak to nech být, stejně tam dáme ten kříž zpátky,“ navrhovala jsem. „Já jsem si právě myslel, že bychom ho nechali dole. A místo něj tam dali naši svatební fotku,“ podotkl manžel. „To je skvělý nápad,“ souhlasila jsem.

Kříž jsem utřela prachovkou a odnesla ho na půdu. Celý den jsme malovali. Večer jsme si dali víno a poměrně brzy ulehli.

Hluk uprostřed noci

Vzbudil nás dupot přicházející z půdy. Potom jsme zaslechli hluk, jako by někdo vyndával věci z krabic. Manžel se běžel podívat nahoru a ze schodů zavolal: „Tomu neuvěříš.

Kříž, který jsi uklidila do krabice, je venku.“ „Já ho ale dávala až na dno,“ ubezpečila jsem ho a začala se bát, co se to u nás vlastně děje.

Znovu jsme ulehli, ale ne na dlouho. Domem se opět prohnal ten studený vítr. Okna vylétla z pantů a já začala propadat panice. „Myslíš, že to má nějakou spojitost s tím křížem?“ zeptala jsem se opatrně manžela. „To nevím.

Ale vím jistě, že tu nejsme sami,“ řekl. Další den už byly stěny suché a my vraceli obrazy na svá místa.

Pověsili jsme ho zpátky

Místo kříže jsme dali na to místo naši fotku. Rozplývali jsme se nad tím, jak krásně se nad schodištěm vyjímá. Nevydržela tam ale dlouho. V noci ze stěny spadla a rám se rozbil na kousky.

„Myslím, že nám někdo říká, abychom tam ten kříž vrátili,“ zamyslela jsem se nahlas. „Nejspíš máš pravdu,“ uznal manžel. Sotva jsme ho na stěnu pověsili, byl klid. V noci už se žádný vítr do domu nevkrádal.

Ludmila K. (70), Čechy