To, co se mi v životě stalo, jen tak snadno nevymyslíte. Bohužel mně nezbylo než se ke skutečnosti postavit čelem a jít prostě dál.
Pavlínka běhá po hřišti s kamarády a je pěkně rozdováděná. „Babi, ještě tu budeme.“ Přiběhla ke mně a žadoní, abychom ještě neodcházely domů. Dívá se na mě těma svýma velkýma hnědýma očima, a tomu pohledu já prostě neodolám.
Tak důvěrně ho totiž znám z dob, než Pavlínka přišla na svět. Co všechno se muselo stát, než mi tahle roztomilá holčička začala říkat babičko…
Byla jsem už vlastně zadaná
Měla jsem před maturitou a chodila jsem se svým spolužákem Radkem. Měla jsem dojem, že jsem zamilovaná, že jde o můj první vážný vztah. Před Romanem jsem měla sem tam rande s nějakým klukem. Šli jsme do kina, pak mě doprovodil domů a dal mi neohrabanou pusu.
S Romanem to bylo jiné. Plánovali jsme společnou budoucnost. Byl to vážný vztah, chtěli jsme se brzy vzít a já byla prostě zadaná.
Jako blesk z čistého nebe
Po maturitě jsme s Romanem odjeli na výlet do Tater. V kempu, vedle našeho stanu, se usadila partička kluků. Večer rozdělali oheň a pozvali nás, ať se k nim přidáme. Jeden z nich, Pavel, vzal do ruky kytaru a začal hrát.
Když se mi podíval do očí a usmál se na mě, zatočil se se mnou celý svět. Od té doby mi byl Pavel v patách. I když věděl, že mám Romana, nevzdával to. Nakonec jsem i já pochopila, že můj sen o štěstí s Romanem byl nereálný. Musela jsem si přiznat, že daleko víc miluju Pavla.
Krásná zamilovaná léta
Pavel ještě studoval, a tak jsme spolu zatím jen chodili. Byli jsme oba bláznivě zamilovaní. Byly to krásné dva roky randění a vzájemného poznávání. Teprve po promoci jsme se s Pavlem vzali a začali si budovat svoji domácnost. Brzy po svatbě se nám pak narodil syn Tomáš a o dva roky později Věruška.
Spokojená rodina
Těch prvních několik let, co byly děti malé, jsme byli opravdu šťastná rodina. Pavel byl skvělý mužský, výborný táta. Dětem se opravdu věnoval a ony ho přímo zbožňovaly. I náš vztah byl stále láskyplný.
I když samozřejmě už vyprchala taková ta počáteční vášeň. Když se děti začaly postupně osamostatňovat, začali jsme s Pavlem plánovat, co všechno budeme podnikat, až zůstaneme doma sami. Nebáli jsme se toho, že nám děti vylétnou z hnízda.
Chvíli nám to vydrželo
Syn i dcera si založili své rodiny a my byli s Pavlem sami. Prvních pár měsíců jsme si skutečně užívali, jak jsme si naplánovali. Nějaké výlety, výstavy, divadlo, kino, večeře v restauraci. Pak se vše začalo najednou měnit.
Pavel začal některé aktivity, které jsem navrhovala, odmítat a našel si nějaké své koníčky.
Chápala jsem to. Tehdy se nám narodilo první vnouče a já více času trávila tím, že jsem se o ně starala spolu se snachou. Pavel jako dědeček zatím tolik potřeba nebyl. A tak jsem byla vlastně ráda, že se zabaví sám.
Bohužel jsem se dost nezajímala o to, co vlastně po práci ve svém volném čase dělá.
Náhlá změna
Byla jsem tak zaměstnaná svými vnoučaty, také dceři se totiž narodil krásný klouček, že jsem si dlouho nevšímala změn, které se staly s Pavlem. Až dceřina poznámka, že táta nějak „prokoukl“, mě upozornila, abych si muže lépe prohlédla.
Vypadal opravdu dobře, mladší a takový rozšafnější. Když jsem mu to řekla, jen se potěšeně usmál.
Nehodu nepřežil
To pondělí jsem šla po práci vyzvednout vnoučka do školky, když mi zazvonil telefon. Manžel měl nehodu a bohužel po převozu do nemocnice zemřel. V autě ale byla ještě jedna osoba, kterou označili zdravotníci za Pavlovu dceru. Hrklo ve mně. Věruška!
Kde se tam vzala a kam s tátou jeli? Prvním taxíkem jsem jela do nemocnice.
Dcera to rozhodně nebyla
Strašlivý strach mě popoháněl k dceři, která ležela na jipce. „Nebojte se, bude to dobré. Zachráníme nejen ji, ale i děťátko,“ uklidňovala mě sestra. Jaké dítě. Proč mi Věruška nic neřekla?
Jenže na nemocniční posteli vůbec neležela moje dcera, ale úplně cizí mladá ženská! Zprvu jsem nic nechápala. Teprve až po chvíli mi došlo, že Iveta, tak se jmenovala, sotva dvacetiletá holka, byla přítelkyní mého muže. A nejen to, čekala s ním dítě!
Na zhroucení nebyl čas
Ivetina zranění nebyla tak hrozná a její těhotenství také už v ohrožení nebylo. Ukázalo se, že s mým manželem udržovala milostný poměr více než rok. Byla to holka z děcáku, která neměla žádnou rodinu.
Můj manžel pro ni byl všechno – milenec, kamarád i otec. Byla v pátém měsíci a zcela bezradná. A já bojovala se strašným smutkem ze smrti svého milovaného muže a současně s velkým vztekem na něj. Jak mi mohl něco takového po všech společných letech udělat?
Nemohla jsem ji opustit
Podvedl mě, byl mi nevěrný a nakonec odešel a nechal vše na mně. Ivetu brzy propustili a ona se tak mohla zúčastnit manželova pohřbu.
Když jsem ji viděla stát celou schoulenou stranou ve smuteční síni, s těhotenským bříškem, uvědomila jsem si, že ji takto nemohu nechat.
Že ji nemohu jen tak opustit a nechat jít. Vždyť to dítě, co čeká, je Pavlovo. Došla jsem proto za ní a domluvily jsme se, že zůstaneme v kontaktu.
Měl by radost
Když se malá Pavlínka narodila, začala jsem s ní Ivetě pomáhat. Mezitím jsem už totiž odešla do důchodu a měla jsem tak čas na svá vnoučata i na Pavlínku. Ivetě i Pavlovi jsem už dávno odpustila. A na malou se už vůbec nemůžu zlobit. Ani když mi říká babi. Stačí, když se na mě podívá tím Pavlovým neodolatelným pohledem.
Jiřina H. (55), Hradec Králové
