I pořádná smůla může nakonec vést k tomu největšímu štěstí. To mé štěstí má zlaté srdce a letos s ním slavím už zlatou svatbu.
Před padesáti lety jsem pracovala v textilce v našem okresním městě. V té době už byly zrušeny sobotní směny, ale občas se stalo, že jsem do práce i v sobotu musela spěchat.
To, když byla vyhlášena takzvaná Mamulova směna, na počest vysokého krajského funkcionáře KSČ. Tak se stalo i poslední sobotu v dubnu. Směna začínala v pět hodin ráno, a kdo bydlel mimo město, tak se do práce neměl, jak dostat.
Štěstí v neštěstí
Měla jsem tenkrát čerstvý řidičák, zkušenosti žádné, ale venku už bylo jaro, tak jsem se odhodlala jet do města autem. Jenže, ač to bylo k nevíře, přestože byl duben, do rána napadlo asi třicet centimetrů sněhu.
Když se mi podařilo, dostat se od domu na hlavní silnici, doufala jsem, že mám vyhráno.
Zbývalo ještě přejet kopec před městem, ten jsem také zvládla a pořádně jsem si oddechla. Sjela jsem z kopce a chtěla odbočit. Jenže, ani ve městě ještě nebylo prohrnuto, a tak se stalo, že mě uprostřed křižovatky zradil motor. Marně jsem se snažila znovu nastartovat a marně vyhlížela pomoc.
Žádné auto v sobotu tak brzy ráno kolem nejelo. Nedaleko ale byla tehdejší stanice VB, a tak jsem se rozhodla poprosit o pomoc tam. Na policii jsem vylíčila svou situaci, že moc spěchám do práce a moje auto stojí na křižovatce. Měla jsem štěstí na ochotné policisty.
Jeden z nich mi nabídl, že mě do fabriky zaveze, druhý, že se postará o odtah auta. Byla jsem jim moc vděčná. Když mi skončila směna, vydala jsem se za svým autem na stanici VB. Cestou jsem koupila bonboniéru, jako poděkování pánům policistům za ranní pomoc.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že mi pomohli ještě víc, a nejen oni.
Bratr jednoho z příslušníků, Ota, opravoval auta, a když mu zavolali, aby zprovoznil to moje, přišel a spravil přetržené lanko, které bylo příčinou mých ranních problémů, a já mohla s opraveným autem odjet domů.
Pozvání na kávu
Měla jsem radost. Řekla jsem Otovi, že jsem jeho velkým dlužníkem a ráda bych se mu revanšovala. Mile se na mě usmál a řekl: „Můžete, když se mnou zajdete na kafe.“ Ráda jsem souhlasila.
Při kávě jsme se rozpovídali a zjistili, že jsme si blízcí, jako bychom se už dávno znali. Začali jsme spolu chodit a po roce jsme se vzali. Za svědka nám tenkrát šel bratr policista a znovu půjde letos v dubnu, kdy budeme slavit na úřadě už zlatou svatbu.
Květa (69), Velké Losiny