Neměla jsem dobré období, mou jedinou radostí byla fenka Petruška. Ten den jsem ale měla pochopit, co je v životě nejdůležitější. A pochopila.
Prožívala jsem děsné období. Rozchod s přítelem, změna práce, finanční nejistota a hádka se sousedy. Doma na mě ale čekala Petruška, malá fenečka. Jediná dobrá duše, kterou jsem v tu dobu měla. Pohladila jsem ji a nasadila obojek. Potřebovaly jsme obě procházku.
Šly jsme naší oblíbenou trasou, která vede kolem pole až do lesa. Čím víc jsme se blížily k lesu, tím víc se zatahovalo. „No páni, my zmokneme,“ pronesla jsem s pohledem do oblak. Mrak se přihnal tak rychle! Petruška mě táhla vší silou do lesa. Když jsme do něj vstoupily, zahřmělo a zvedl se prudký vítr.
Skrýš pod stromem
Schovaly jsme se pod velký strom a čekaly, až to burácení a průtrž mračen přejde. Petruška se třásla strachy a kňučela. A najednou se ozvalo do toho slejváku a burácení hromu odněkud z lesa volání o pomoc.
Petruška začala vyvádět ještě víc, skákat kolem mě jako šílená a tahat mě za vodítko pryč.
Zoufalé volání
Nechtěla jsem se hnout od obřího stromu, který nás krásně stínil před kapkami. Volání o pomoc ale zesilovalo a bylo stále zoufalejší. Petruška se mi vyškubla z rukou a rozběhla se za hlasem i s vodítkem.
Mně nezbylo, než běžet za ní. Uběhly jsme pár metrů, když jsem za zády uslyšela, jak se lámou větve. Otočila jsem se a viděla, jak mohutná větev stromu padá přesně do místa, kde jsme před chvílí stály my. Kdybychom tam zůstaly, bylo by po nás.
Jakmile větev dopadla na zem, ustalo i to zoufalé volání. Přestalo pršet a my se vydaly domů. Zachránil nás snad můj anděl strážný? Díky němu jsem pochopila, že to nejdůležitější je život, všechny ostatní starosti nestojí za trápení.
Eva (61), Liberec