Něco se mi na té slečně nezdálo, jen jsem nevěděla co. Můj milovaný syn Petr si domů přivedl nevěstu. Měli jsme radost, že se konečně usadí.

Byla to usměvavá blondýna s takovým tím vlezlým přitakávání všemu, co jsme řekli. Na tu vlezlost Terezy se nedalo zvyknout. Petr ale vypadal šťastně, tak jsem se zapřela a dělala, že mi to nevadí. Ale pokaždé, když řekla „maminečko“, jsem mohla vyletět z kůže.

Začala jsem být na Terezu alergická. „To by stačilo,“ řekla jsem synovi, když jsme byli sami. „Asi budu patřit k těm tchyním, co se o nich vykládají strašné historky.

Vybuchla jsem

Petr byl zaražený. „To chce čas,“ uklidňoval mě. „Terezka je milá, hodná holka a já ji moc miluju.“ To třetí jsem mu věřila, a tak jsem mu slíbila, že to ještě se snachou zkusím.

Jenže jako kdyby to ta hodná a milá holka tušila, že jsem vyhlásila klid zbraní, začala kout proti mně pikle.

Zkusila Petrovi namluvit, že ji nesnáším a snažím se vyvolávat spory. Že já jsem ta, kvůli které je v našem domě dusno. Pak nechala vařit brambory a dávala si kafíčko u televize. Když se vyvařila voda, ani se nehnula.

Když se domem linul štiplavý kouř ze spálených brambor, teprve se zvedla. Odstrčila spálený hrnec z plotny a šla se dívat na televizi. „Kdo to bude uklízet? Kdo mi nahradí můj hrnec?“ vybuchla jsem.

Zaskočila mě

„Toho naděláte,“ sykla. „Vždyť byl starej a zašlej!“ odsekla. „Můžete si jít za Petříčkem zase zažalovat.“ Zírala jsem na tu sprostotu. Nechala jsem hrnec hrncem. Druhý den v kuchyni nebyl. Mrkla jsem do popelnice. Nebyl tam. Jen v kuchyni běžela myčka.

Ozývaly se z ní nezvyklé zvuky a pak se zasekla. Snacha už stačila Petrovi říct, že mi straší ve věži, že myji ten přepálený hrnec i s bramborami v myčce. Šel se podívat. Stála jsem bezradně před myčkou. „No, mami? Co se to s tebou děje?“ staral se. Nezmohla jsem se na slovo.

Každý den něco

V domě jednoho dne přestala téct voda. Snacha už zpracovala syna, že senilním a vodu jsem zavřela já. Šel do sklepa a kohoutem otočil. Beze slov. Jen se tak divně na mě díval. „Nepotřebuješ doktora?“ zeptal se soucitně.

Pak jsem objevila přelitý ibišek. Bílé prádlo, do kterého se záhadně přimotal můj starý červený svetr, zrůžovělo. Moje klíče zůstaly zvenčí celou noc. Každý den nastalo něco, co mělo vypadat, že to dělám já.

Jsem vyčerpaná

Zapnutá žehlička celou noc už Petra vyděsila. „Mami, musíš k doktorovi,“ rozhodl. „Zavezu tě tam.“ Bylo rozhodnuto a já se ani nebránila. Věděla jsem, že nic z těch katastrof jsem nezpůsobila, ale už jsem byla vyčerpaná. Být pořád ve střehu mě ničilo.

Pro jistotu

Začala jsem každý večer obcházet dům a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Pro jistotu. Objevila jsem vypnutou ledničku, někdo ji vytáhl ze zásuvky. Věděla jsem kdo. Doktor mě prohlédl. Zjistil, že jsem vystresovaná a koleduji si o mrtvici nebo infarkt.

Mám být v klidu, šetřit se. Ale jak to mám udělat, když vím, že snacha určitě zase něco chystá.

Renata Č. (64), Zlín