Ten osamocený dub tu stál po staletí a naši předkové sem kdysi umístili sošku madonky s děťátkem. Věřila jsem, že mě na cestě domů chrání.
Jako malé se mi zdával často sen o tom, jak utíkám před různými divokými zvířaty, nejčastěji před divočákem, liškou či jelenem. Utíkala jsem v tom snu vždycky jako šílená a ukryla se ve vykotlaném stromě.
Byl to dub, poničený bleskem, v otvoru těsně pod korunou byla umístěná malá soška panny Marie s děťátkem. Vždycky jsem na dub hleděla s velkým obdivem a věřila, že mě chrání.
Kdosi zavolal
Maminka mě varovala, abych raději chodila po hlavní cestě, že se na pěšině můžou vyskytovat nebezpečná zvířata z lesa, ale já jsem na její slova nedala. Cesta po pěšině byla totiž mnohem kratší a chodili po ní i jiní.
Teprve až ve chvíli, kdy došlo k přemnožení divočáků, se začali mít lidé více na pozoru a pěšině se raději vyhýbali.
Léto se chýlilo ke svému konci, začal nový školní rok a já se vracela svou obvyklou zkratkou domů, když tu jsem měla dojem, že na mě kdosi zavolal.
Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Jen starý dub s Madonkou. Tak jsem šla dál. O vteřinu později se přede mnou rozhrnulo roští a z něho se vypotácela vzteklá liška. Byla jsem jako paralyzovaná.
Kdyby na mě ten hlas nezavolal a já se nezastavila, srazila bych se přímo s ní. Přestože mě to vylekalo, dál jsem si po pěšině zkracovala cestu. O měsíc později jsem opět kráčela zkratkou ze školy, blížila se k místu z mého děsivé snu, když tu – zase ten hlas!
Tentokráte jsem slyšela jasně, jak zavolal: „Utíkej!“ Ani jsem se nerozhlédla, proč má běžet, a vyrazila s brašnou na zádech, co mi síly stačily, k dubu. Skočila jsem do něho. Vzápětí dorazil jelen a zarazil své paroží zprudka do kmene stromu.
Úkryt v dubu
Třásla jsem se napěchovaná ve vykotlaném dubu, soška Panny Marie nade mnou. Kdybych neposlechla ten hlas, nejspíš bych skončila nabraná na parohy.
Jakmile byl jelen z dohledu a žádné nebezpečí už nehrozilo, vylezla jsem z úkrytu a upalovala domů. O všem jsem pověděla mamince a od té doby jsem lesní cestičkou už nikdy sama nešla.
Jana (69), Sokolov