Petruška svého bratra nenáviděla. Nedokázala snést, že ona není naše vlastní dítě. Nedoufali jsme už, že by si někdy k sourozenci našla cestu.

S manželem jsme toužili po velké rodině. Plánovali jsme si dům s velkou zahradou, kolem kterého budou pobíhat čtyři děti. A mezi nimi se budou hemžit psi, kočky, chtěli jsme také kozu a králíky. Jenže člověku se jeho sen splní málokdy. Finančně jsme byli skvěle zajištěni.

Oběma se nám v práci dařilo a měli jsme i další pracovní zakázky. Dům i zahradu jsme si pořídili poměrně rychle, i to zvířectvo se nám rozrostlo, jenom vytoužené dítě ne a ne přijít na svět.

Jediné řešení?

Moc jsem si přála mít dítě. Prostě to ke spokojené rodině patří. Rozhodli jsme se tedy pro adopci a měli jsme štěstí. A také peníze, kterými se dal celý proces úspěšně postrčit a urychlit.

Nečekali jsme dlouho a získali jsme do své péče malou čtyřletou holčičku Petrušku.

Začátky lehké nebyly. Malá Petruška byla vyděšená a bylo znát, že má strach. Neměla k nám důvěru, byla uzavřená do sebe a nekomunikovala. Trvalo celý víkend, než jsme spolu promluvili několik málo slov.

Společně jsme si prošli dlouhou, náročnou cestu. Nakonec k nám naše holčička získala důvěru a začala nám naši snahu oplácet až neuvěřitelnou láskou, za niž jsme byli vděčni.

Když bůh dopustí…

Byla jsem tak šťastná, že to snad ani nešlo více. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Najednou, bez jakýchkoli snah, bylo to jako sen. Bylo to splnění našeho přání. Zatímco já se radovala, rodina se mi začala rozpadat. Péťa začala žárlit. Najednou začala být drzá, neposlušná, popudlivá, vztahovačná.

Dávala nám to znát, už nebyla jedináček a veškerá pozornost nepatřila pouze jí. Možná jsme ji až příliš rozmazlili. Když se Matýsek narodil, situace se ještě zhoršila. Petra svého bratříčka nesnášela. Nechtěla si ho ani pochovat. Začala utíkat ven a našla si podivnou partu.

Byli jsme z ní nešťastní, obě děti jsme velmi milovali. Neustále jsme se snažili o sourozenecký vztah a pokaždé marně. Petře bylo právě sedmnáct a zažívala si pubertu. Měla svojí partu a o mladšího nechtěného bratra nejevila zájem.

Zato Maty měl vždycky svou starší sestru rád, miloval ji, vzhlížel k ní jako k modle.

Jako pes a kočka

Jednoho večera se vracel tehdy sedmiletý Matyáš z kroužku domů. Byl to statečný kluk, a tak se nebál jít sám podzimní přírodou přes park. Tam si na něj ale počíhala parta agresivních kluků z vyššího ročníku, kteří si chtěli vybít zlost na malém klukovi. Pro pár drobných a mobil neváhali zaútočit.

Naštěstí byla poblíž i Petra se svou partou, uslyšela pláč a křik svého bratra. Přiběhla na místo a svého malého brášku bránila zuby nehty.

V našich dveřích jsem potom spatřila naši dospívající dceru, plnou šrámů a škrábanců, jak se slzami v očích drží svého malého bratra v náručí.

Dnes je tomu už několik let a Petra svého mladšího brášku stále zlobí. Neodpustí si žádnou zlomyslnou narážku na něho. My už ale víme, že svého bratra ze srdce miluje a nedá mu nikdy ublížit.

Klára (59), Hodonín