Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem své vnučce nevěnovala více pozornosti. Pak bych si přece jistě musela včas všimnout, že něco není v pořádku.

Ema sedí na posteli a hledí někam do prázdna. Nejsem si ani úplně jistá, že mě opravdu vnímá. Že vůbec zaznamenala, že tu proti ní sedím na židli, že jsem její babi, kterou měla vždy tak ráda. Je to strašlivý okamžik, který bych nikomu nepřála zažít.

Jenže je možná docela dobře, že nic nevnímá tak, jak by měla. Po tom šoku, po té hrůze, kterou si prožila, by možná ztráta paměti byla tím nejlepším řešením. Není totiž nyní tolik důležité, co bylo, ale co bude. Protože stejně nikdy už nic nebude takové jako dřív.

Mé milované dcery

Když jsem se vdávala, chtěla jsem mít hodně dětí. A hned na začátku se mi můj sen začal plnit. Jako první jsem totiž čekala dvojčata. Když se mi holky narodily, měla jsem co dělat. Nebylo to s nimi vůbec jednoduché. I když si totiž byly vzhledově velmi podobné, povahově byly každá jiná.

Alenka byla klidná a rozvážná. Zato Iveta byla velmi emotivní, nevyrovnaná, zbrklá a velmi ambiciózní a soutěživá. Každý sebemenší neúspěch strašně silně prožívala. Ale nikdy se dostatečně nepoučila, a stále znovu a znovu se vrhala do předem prohraných bitev.

Byla to jen demonstračka

V pubertě, kdy se holky každou chvíli „strašně vážně“ zamilovávaly, jsme jednoho dne Ivetu našli doma v posteli v bezvědomí. Pokusila se o sebevraždu tím, že spolykala nějaké prášky.

I lékaři ale nakonec usoudili, že šlo jen o jakousi demonstrativní sebevraždu a že Iveta počítala s tím, že ji najdeme včas. Nešťastně se tehdy zamilovala do jediného kluka, který ji nechtěl. A to Ivetka se svou povahou velice těžce nesla. Naivně si myslela, že tímto činem na sebe upoutá jeho pozornost.

Nespravedlivé výčitky

Tehdy jsem Alence zcela neoprávněně vyčetla, že o trápení své sestry nic moc nevěděla a nepomohla jí. Vždyť to byly dvě nejbližší osoby, dvojčata. Bylo to vůči ale ní nespravedlivé. Stejně tak dobře jsem to mohla poznat já a víc se zajímat.

Měla jsem ale ještě další dvě malé děti a neměla jsem čas. Byla to samozřejmě jen hloupá výmluva a Alenka se tím zcela zbytečně velice trápila.

Konečně jsem babička

Ivetka naštěstí nakonec v klidu dospěla a na její „selhání“ se už dávno zapomnělo. Dostudovala, našla si dobré místo, vrhla se na kariéru a dařilo se jí. V práci si našla také stejně ambiciózního muže, kterého si brzy vzala.

A po nějakém čase se jim narodila dvojčata. Emička a Evička.

Dcera ale dlouho na mateřské doma nevydržela, nechtěla v práci přijít o svou pozici. Holky šly tedy do školky a zbytek dne jsem se o ně většinou starala já. I když jsem ještě také pracovala, dělala jsem to ráda. Byla ze mě pyšná babička a své dvě holky jsem si moc užívala.

Jako přes kopírák

Bylo to až neuvěřitelné, ale moje dvě vnučky mi skoro ve všem připomínaly moje dcery. Také to byly, ač dvojčata, dvě úplně jiné osůbky. Klidná pohodářka Ema a uzlíček nervů a emocí Evička.

Tu podobu s mými dcerami jsem si sice uvědomovala, ale nevěnovala jsem tomu zřejmě dostatek pozornosti. Byla jsem ráda, že holky vůbec zvládám, protože jejich rodiče na ně moc času neměli.

Vyřiďte to s babičkou

Iveta s manželem si založili vlastní firmu a podnikání je zcela pohltilo. Teď už neměli čas opravdu vůbec na nic. Vnučky mezitím dospívaly do puberty a obě začaly mít problémy s váhou.

Ema si z těch pár kilo navíc nikdy nic moc nedělala, ale Evu to dost trápilo. Zkoušela různé diety. Začala držet hladovky.

Byla zoufalá, protože s její váhou to bylo jako na houpačce. Kromě toho kolem jejího jídla doma vznikaly časté hádky. Evička hledala u mámy pochopení. Iveta, sama lehce s nadváhou, ale ten problém za problém nepovažovala.

A tak jako vždy poradila dceři, ať to řeší se mnou. To už ale Evička bohužel neudělala.

Ema to uviděla úplně první

Vracela jsem se z práce a těšila se, jak se s vnučkami podíváme na pěkný film, který jsme všechny chtěly vidět. Ve chvíli, kdy jsem viděla sanitku před domem, mě nic nenapadlo. Jenže v té sanitce seděla naprosto šokovaná Emička.

Byla to právě ona, která uviděla svou sestru ležet bez známek života ve vaně, kde si podřezala žíly.

U Evy nešlo o demonstračku, jako kdysi u její mámy. Chtěla opravdu zemřít a napsala i dopis na rozloučenou. Argumenty, proč nechce dál žít, byly pro normálně smýšlejícího člověka nepochopitelné. Ale bolavá duše je nevyzpytatelná.

Rodinná zátěž

Ema je zatím na psychiatrii a musí se pokusit ten hrůzný zážitek nějak zpracovat, aby s ním mohla žít dál. Doktoři říkají, že to nebude vůbec jednoduché. Ale Emička se přece musí dát dohromady. Já se ale bojím nejen o ni, ale i o naši celou rodinu.

Teprve nyní jsem se totiž dozvěděla, že sebevraždou ukončil svůj život i můj děda. Bylo to rodinné tajemství, které neměl nikdo vědět. Jenže v souvislosti s mou dcerou a vnučkou to všechno dává smysl. Je to snad nějaké rodinné prokletí? Proč nás to pronásleduje?

Hana T. (62), střední Čechy