Když jsem vyklízela starý dům po svých rodičích, našla jsem ve sklepě předmět, který měl podivuhodné následky, které mě dojaly až k pláči.
Můj tatínek zemřel před dvaceti lety. Mně tehdy bylo třicet tři let. Byla to hodně bolestná smrt, v poslední fázi boje s rakovinou už skoro nevnímal okolí a jen trpěl. Strávila jsem u jeho nemocničního lůžka poslední minuty jeho života.
Tehdy ještě nabyl jasného vědomí a chtěl se rozloučit. Už se mu ale podařilo promluvit jen očima. Do poslední vteřiny jsem mu tiskla ruku.
Rozhodla jsem se dům prodat
V domě po rodičích žila dál moje starší sestra. Loni rovněž zemřela a domek jsem zdědila já. Měla jsem v úmyslu ho prodat. Za tím účelem bylo zapotřebí ho nejprve vyklidit a přetřídit všechny věci. Zejména ve sklepě byla spousta starých a zaprášených věcí. Mezi nimi jsem objevila i staré rádio.
Vypadly pojistky
Napadlo mě, že by bylo možné ho zpeněžit jako starožitnost. Vynesla jsem ho ze sklepa a pečlivě očistila. Jen tak ze zvědavosti a z rozmaru jsem ho zkusila zapnout do zásuvky. Výsledkem bylo, že vypadl proud v celém domku. Šla jsem vyhledat pojistky, abych je znovu nahodila.
Ozval se zastřený hlas
Když jsem se vracela k rádiu, ztuhla jsem překvapením. Ozýval se z něho jakýsi nejasný šum, do kterého občas promlouval nějaký hlas. Hned na první poslech mi připadalo, že ke mně mluví můj dávno zesnulý otec!
Byl to můj otec!
Jakmile pominul první šok, přistoupila jsem k rádiu a snažila se dát hlasitost na nejvyšší možný stupeň. Zvuky pojednou ustaly. Otáčela jsem ladícím knoflíkem sem a tam ve snaze znovu chytit ono tajemné vysílání.
Za chvíli se mi to skutečně podařilo. Teď už jsem nepochybovala, hlas v rádiu skutečně patřil mému tátovi. Jednotlivá slova se dala jen těžko rozeznat, ale po chvíli jsem pochopila, že promlouvá přímo ke mně.
Popřál mi štěstí
Necítila jsem se vyděšená a nepřemýšlela jsem, jaký zázrak se tu odehrává. V tu chvíli jsem byla šťastná, že ho zase slyším. Měla jsem slzy v očích. Z útržků slov jsem vyrozuměla, že mi otec přeje hodně štěstí a ujišťuje mě, že mě ochraňuje i po své smrti.
Všechno to trvalo jen několik minut, pak se rádio samo vypnulo. Nějakou dobu jsem nebyla ničeho schopná. Tak moc mnou ten zážitek otřásl.
Věřím, že po smrti ještě něco je
Od toho dne jsem se mockrát pokoušela znovu spojení s tatínkem prostřednictvím rádia navázat, ale už se mi ho nikdy nepodařilo uvést do provozu.
Toho dne jsem se ale stoprocentně přesvědčila o tom, že smrt neznamená konec a že se všichni ještě jednou někde setkáme.
Jana M. (53), Jindřichův Hradec
