Doma jsem byla nejstarší ze všech sourozenců. Všichni ostatní ode mne byli pár let, a nejmladší brácha dokonce o šestnáct. Co já se nastarala.
Mámě a tátovi bylo osmnáct let, když jsem přišla na svět. Těhotenství to bylo pochopitelně naprosto neplánované, ale když už se to prý stalo, tak se oba na miminko těšili.
Naštěstí měli oba kliku na skvělé rodiče, kteří jim nejen nenadávali, ale především jim hodně pomáhali. Na babičky i dědy vzpomínám ráda, trávila jsem s nimi spoustu času. Bohužel ani jeden už s námi není.
Napřed mě hlídání bavilo
Až do sedmi let jsem byla sama, pak se narodila dvojčata, Petr a Pavel. I když jsem byla ještě malá holka, mamka mě občas zapojovala do péče o ně. Táta pracoval jako řidič, často nebyl doma, odjel třeba na dva, tři dny i déle, a já tak mamce musela pomáhat.
„Jani, koukni mi, prosím, na kluky, jdu ven pověsit prádlo,“ prosívala třeba máma.
Nebylo to nic hrozného, na kluky dohlédnout, když se mamka potřebovala na pár minut vzdálit. Dodnes si pamatuji, jak jsem si připadala důležitá. Kluci rostli, já na ně dohlížela čím dál víc. Vodila jsem je do školy i ze školy.
Často jsem měla co dělat, protože byli jak z divokých vajec. Ale nedalo se nic dělat, byla jsem nejstarší a holka, takže se nějaká ta pomoc ode mě očekávala.
Na kluky nebyl spoleh
Naši si ale o devět let později pořídili další mimi, konečně plánované! Nechápala jsem, proč si naši pořídili další dítě, když už jsme byli velcí. „Jani, právě proto! Vždyť jsem ještě mladá na to, abych měla prázdné hnízdo,“ řekla s úsměvem.
Aspoň s nimi někdo nějakou dobu zůstane, až my starší odejdeme. Bohužel s mojí pomocí se automaticky počítalo.
Dvojčata byla v pubertě, pěkně divoká, máma se bála jim svěřit kočár, takže jsem to „odnesla“ zase já. Kolikrát mi to překazilo mé plány s kamarády.
Měla jsem vždycky takový vztek, jenže mamka byla stále na vše sama, protože táta už jezdil i po Evropě a vydělával peníze. Neměli jsme se špatně, ale vyskakovat jsme si také nemohli.
Ničilo to vztahy
I to byl důvod, proč jsem se po maturitě rozhodla jít místo na vysokou vydělávat peníze. Chtěla jsem vypadnout z domova. Bohužel ještě nějakou dobu trvalo, než jsem se osamostatnila. Až když jsem si našla přítele, dokázala jsem z domova odejít.
„Jani, já bych si už moc přál děti,“ řekl mi jednou Jarda a mě to totálně vyvedlo z míry.
V dalších dnech mi došlo, že poslední, co bych chtěla, by bylo opět se starat o dítě. A tak jsme se rozešli. Dost podobně vypadaly i mé další vztahy. Napřed moji partneři neměli problém s tím, když jsem řekla, že nechci dítě.
Buď jim to v tu chvíli nepřišlo nijak důležité, nebo předpokládali, že názor změním. Jenže já ho nezměnila, a tak jsem na dlouhá léta zůstala sama.
Holky mi nevadily
Nakonec jsem se rozhodla z našeho malého města odstěhovat do většího. Měla jsem skvělou práci, která mě bavila a vlastně mi nic nescházelo. Před dvěma lety jsem ale poznala Petra. Je o pět let starší než já a rozvedený.
Z manželství má i dvě dcery deset a jedenáct let. Po rozvodu se s matkou odstěhovaly na Slovensko.
Petr dcery vídal hodně málo, sice si často skypovali, ale osobní setkání měli jen občas. Pochopitelně mě s nimi seznámil, ale čas jsme společně netrávili. Prostě jsem konečně našla ideální vztah. Petr už děti nechtěl.
„Jsem rád, že už nemusíme řešit společné dítě. Kdybychom ho spolu měli a pak se třeba rozešli, už bych podruhé odloučení od svého dítěte neunesl,“ přiznal se mi.
Byl z návratu nadšený
Jeho dcery se s matkou přestěhovaly ze Slovenska zpátky do Čech. Petr se z té novinky málem zbláznil, byl šťastný jako blecha a už začal plánovat, jak bude s dcerami trávit čas a doženou, co za ty dlouhé roky zmeškali.
„Mohli bychom mít střídavou péči a holky by vždy týden mohly být u nás,“ začal nadšeně plánovat! A já měla takový zvláštní pocit.
Má noční můra
Zatím s námi sice nežijí, ale jsou u nás často. Petr je extrémně rozmazluje, kupuje jim, na co si jen vzpomenou. Chce jim vynahradit ty roky, kdy nemohli být spolu.
Ale také chce, abych se veškerých aktivit účastnila i já, jsme partneři, tak prý bych s ním měla sdílet i starost o dcery.
Jenže holky mě spíš trpí a já je také. Přiznávám, vina je i na mé straně. Žárlím na ně a nestojím o ně. Bojím se, že to bude konec našeho vztahu.
Jana S. (56), Plzeň