Když jsme toho potrhaného a poskakujícího chlapíka spatřili poprvé, lekli jsme se. Vypadal tak zběsile! Pak jsme se ale dozvěděli, že to je místní hejkal.
Před dvaceti lety jsme si s manželem koupili chatku v Orlických horách. Stála na osamělém místě. Nikdy jsme se tam ale nebáli.
Místní lidi jsme znali a až k nám na okraj vesničky chodil jen málokdo, proto mě jednou překvapilo, když jsem si všimla, že na kraji lesa někdo stojí. Byl už podvečer a stmívalo se. Upozornila jsem na to manžela.
Odskákal pryč
Jiří na toho podivného muže zavolal, a když nereagoval, vydal se směrem k němu. On však náhle poskočil, vydal ze sebe podivný zvuk a ztratil se mezi stromy.
Dospěli jsme k závěru, že se bude jednat o nějakého místního blázna, každá vesnice má nějakého podivína.
Večer jsme si šli lehnout a už o tom nemluvili. Mně to však stále vrtalo hlavou. Něco se mi na tom muži nezdálo. Až druhý den mi to došlo. Jednalo se o jeho oblečení, měl na sobě potrhané cáry a podivný rozcuch na hlavě.
Takové ptačí hnízdo. Uplynul týden a já byla zrovna v kuchyni a čistila houby, které jsme s manželem nasbírali. Najednou jsem se podívala z okna. Ten chlapík tam byl znovu! Řekla jsem to rychle muži.
Ten však, místo aby se šel toho týpka zeptat, co je zač a odkud přišel, vzal do ruky foťák a dotyčného vyfotil. Druhý den jsme nechali film vyvolat, abychom se místních zeptali, jestli toho muže znají.
Na fotce nebyl
Jaké bylo ale naše překvapení, když na snímku žádná postava nebyla! V tu chvíli mě napadlo, že se jedná o nějakou nadpřirozenou bytost. Manžel ale na rozdíl ode mě nikdy nevěřil na věci mezi nebem a zemí.
Tvrdil, že byl film nejspíš poškozený a že pokud se chlapík objeví, vyfotí ho znovu.
Příležitost se mu naskytla hned druhý den. Pro jistotu udělal snímků více, ale výsledek byl stejný – ani na jedné fotce muž nebyl! „To není možné,“ říkal nevěřícně, když si fotky prohlížel. „Přece nejsme blázni. Oba jsme ho viděli.“ Podivín se objevoval dál. A pozoroval nás.
Stejně jako my jeho. Ale pokaždé, když manžel vyšel před chatu, tak poskočil, zahýkal a upaloval do lesa. Jednou jsem šla do vesnice nakoupit. Před večerkou jsem se dala do řeči s místním starým pánem, který žil ve vesnici odjakživa.
Prozradil mi, že se o lese, u kterého máme chatu, povídá, že je kouzelný. Žijí v něm víly, skřítkové a dokonce i hejkal. Občas ho je dokonce slyšet. I když mě to svádělo, neřekla jsem mu, že my s mužem jednoho zvláštního chlapíka na okraji lesa vídáme.
Zmizel
Na konci léta jsme s mužem odjeli domů a na chatu se vrátili až za měsíc. S očekáváním jsme podivného muže vyhlíželi. A dočkali jsme se. Objevil se na tom samém místě jako vždy, když se začínalo stmívat.
Nikdy ale nedovolil, abychom se k němu přiblížili. Vždy s šíleným skřekem odskákal. Chtěli jsme ho ukázat synovi, dceři a vnukům, když k nám ale přijeli, muž z lesa se přestal objevovat a už se nikdy neukázal.
Jindra (69), Děčínsko