Když se mi narodil vnuk, často jsem s ním chodila do lesa nedaleko mého bydliště. Cítila jsem se tam dobře. Až do jednoho dne.

Došlo k tomu před třemi lety. Do toho dne jsem na duchy nevěřila. Vždy to šlo tak nějak mimo mě. Víru v ně jsem získala až poté, co se mi stalo něco, co z hlavy nikdy nevymažu. Stalo se to na Šumavě, kam jsme se před lety s manželem přistěhovali.

Procházky s vnukem

Byla jsem tehdy čerstvě v důchodu a dceři často vypomáhala s hlídáním vnuka. Co nejvíce času jsme trávili venku. Chodila jsem s ním a se psem na procházky. Nejprve do parku, ale tam bylo moc lidí. Později jsem objevila příjemnou cestu kolem lesa, kde byl klid.

Na povel nereagoval

Šla jsem tudy snad stokrát a nikdy se nic nestalo. Až onoho dne. Blížila se pátá hodina odpoledne, kdy se manžel Pepa vracel z práce. Byl zvyklý, že jakmile přijde domů, má teplou večeři na stole.

Když mi došlo, kolik je hodin, přidala jsem do kroku a zavolala Čerta k noze. Ten na můj povel nereagoval. Stál tak třicet metrů ode mě a štěkal jako zběsilý, což obvykle nedělával. Po většinu života to byl klidný pes. Teď bojovně cenil zuby, vrčel a štěkal směrem do lesa.

Ženská postava

Nešel odvolat, takže jsem pro něj musela dojít. V tu chvíli jsem si všimla, že se začíná velmi rychle stmívat. Přestala jsem se cítit bezpečně.

Jak jsem se blížila k lesu a sledovala tu část, na kterou Čert štěkal, náhle se mi odkryl pohled na něco neuvěřitelného. Zahlédla jsem tam štíhlou ženskou postavu v bílých šatech a vysokou přes dva metry. Když se na mě podívala, zkoprněla jsem.

Zmizela v lese

Pod rozcuchanými vlasy měla děsivou bílou lebku potřísněnou krví. A krvavé skvrny měla také na hrudi a šatech. Když mě zahlédla, několikrát přelétla pohledem mezi mnou a psem, načež se otočila a udělala několik kroků. Pak nadobro zmizela. Ještě chvíli se lesem nesl hysterický vřískot.

Už se nikdy neukázala

Dlouhé minuty jsem stála jako opařená. Z myšlenek mě probral až vnuk, který se zrovna rozplakal. Čert už se nechal přivolat. Dala jsem mu vodítko a rychle jsme běželi domů. Tam jsem vše řekla manželovi. Nedivím se mu, že mi nevěřil.

Kdyby mi to někdo vyprávěl, taky se mu vysměju. Nakonec jsem ho ale přemluvila, aby tam se mnou druhý den zašel. Žádnou ženu v bílém jsme ale už nikde neviděli.

Děsivá vzpomínka

Chtěla jsem utišit svoji zvědavost, tak jsem porůznu pátrala. Snažila jsem se najít něco, co by mi dalo odpověď na otázku, co jsem vlastně viděla. K lesu se žádná významná minulost neváže. Podle manžela jsem byla nejspíš unavená a měla halucinace. Ale já vím, co jsem viděla, a bude mě to pronásledovat už navždy.

Ilona H. (70), Šumava