Jsem vdaná už třicet let a mám milence. S tím by nebyl problém. Bohužel mě s ním zahlédla moje kolegyně a od té doby mě vydírá!

S manželem jsme spolu roky a máme dvě děti. Nemohu říct, že by naše manželství bylo problémové, je normální s běžnými radostmi i starostmi. Naučili jsme se spolu žít, i když jsme každý jiný, v mnoha věcech máme i rozdílné názory. Manžel je zodpovědný, má smysl pro pořádek a rodina a děti jsou pro něho vším.

Museli jsme se brát

Znali jsme se jen pár týdnů, když jsem otěhotněla. Dítě jsem si chtěla nechat i za cenu, že by byl jeho otec jiného názoru. Ale on se k tomu postavil jako chlap a požádal mě o ruku.

Přiznám se, že vdávat jsem se nechtěla, vždyť jsme se ani pořádně neznali, nakonec mě přesvědčili moji rodiče.

Když tak nad tím někdy přemýšlím, asi bychom spolu, nebýt mého těhotenství, nezůstali. Přesto jsme spolu a děti máme dvě. Vím, že na svého manžela se můžu spolehnout a postará se o nás, jen náš milostný život je hodně nudný. Nikdy jsme se však nedostali do situace, že bychom se chtěli rozejít.

Nechci se rozvádět

A nic na tom nemění ani fakt, že mám milence. U něj jsem našla hodně toho, co mi doma chybělo. Martin je živel, spontánní, je s ním legrace, i ten sex je skvělý. Jsem s ním šťastná, a i díky tomu neřeším, jestli mě na manželovi něco štve. I on je ženatý a ani jeden z nás nechce rozbít dvě rodiny a vytvořit třetí.

Oba chceme zůstat s tou svou a jen občas si spolu užít pár krásných chvil. Nemyslím, že do budoucna změníme názor, to spíš ukončíme náš vztah. Jenže jednou se o mém vztahu dozvěděla má kolegyně, kterou jsem dokonce považovala za kamarádku.

Naprostou náhodou na nás dva narazila v jedné vinárně, kde bych nikoho známého rozhodně nečekala.

V té době jsme se znaly už nějakou dobu, v práci jsme si sedly asi nejvíc. Chodily jsme spolu na obědy, dost si povídaly a občas jsme se viděly i mimo práci. Tak jsem jí prostě prozradila své velké tajemství. Netušila jsem ale, jaké to bude mít následky.

Nutí mě dělat její práci

Začalo to nenápadně. „Hani, prosím tě, nemohla bys ten výkaz dodělat za mě? Nestíhám a musím dnes ve čtyři vypadnout!“ zeptala se. Každá sice máme svůj úsek práce, ale jsme schopné jedna druhou zastoupit, třeba když má některá z nás dovolenou nebo onemocní. Jenže tato výpomoc se stala pravidlem!

Když už jsem se ohradila, odsekla: „Hele, já něco vím a jestli nechceš, abych to řekla, tak to prostě udělej a nemluv o tom!“ Zůstala jsem v šoku, ale udělala jsem, co chtěla. Doufala jsem, že ji to časem přejde nebo že si toho všimne vedoucí.

Řekla si o peníze

Jenže Zuzana přitvrdila. „Mohla bys mi, prosím tě, půjčit dvacet tisíc?“ vybalila na mě jednoho dne. Sice nějakou železnou zásobu mám, ale nechci o ni přijít. „Budu ti to splácet měsíčně,“ dodala, a tak jsem jí půjčila.

Když jsem s ní chtěla sepsat, že jsem jí ty peníze půjčila a kolik mi bude splácet a kdy mi peníze vrátí, vysmála se mi: „No snad mi věříš!“

Domluvily jsme se na 1500 korunách měsíčně, ale žádnou korunu jsem dodnes neviděla, a začíná mi být jasné, že ani neuvidím! Sedím s ní v jedné kanceláři a někdy je mi z ní tak zle, že se musím zvednout a odejít. Nevím, co dělat a co mě od ní ještě čeká…

Hana S. (58), Hodonín